(Text vyšel původně v říjnu 2015. K prvnímu výročí útoku ho nyní vydáváme znovu.) 

Stačil jeden den, aby se časopis s nákladem na 40 tisíc výtisků zmítající se na pokraji krachu, stal symbolem svobody slova a boje proti násilí a islamismu. Časopis, jehož sláva tehdy už dávno přesáhla svou dobu minimální trvanlivosti a jehož jméno za hranicemi Francie znalo jen minimum lidí, byl vidět všude. Všichni najednou byli Charlie. 

Hrdinná redakce, která se nebála zesměšňovat, co ji napadlo, Proroka Mohameda nevyjímaje, oznámila, že bude pokračovat dál. První poatentátové číslo zmizelo z pultů novinových stánků po statisících a stály se na něj fronty jako na vydání posledního Harryho Pottera. Většina čtenářů, hlavně zahraničních, držela Charlie Hebdo v ruce poprvé. 

Přeživší autoři a akcionáři se chvástali, že začala nová éra. Během pár dnů na kontě vydavatelů přistály desítky milionů eur, autoři našli zázemí v redakci Libération, všichni s nimi soucítili. Byli to "ti, kteří přežili". Rozdávali rozhovory po celém světě a mluvili o zářné budoucnosti, která díky tomu Charlie Hebdo čeká.

Jenže vedle hrobů zastřelených redaktorů se začal pomalu hloubit jeden další - pro samotný týdeník.

Časopis mohl mít vystaráno na třicet let dopředu, místo toho začaly hned na jaře hádky o peníze. Zatímco redaktoři zůstali na svých platech z doby před útokem, na účtech trojice akcionářů se začaly hromadit statisíce eur, což samozřejmě vyvolalo vlnu nevole a sérii otevřených dopisů. Ti nejhlasitější mají svou budoucnost v redakcí nahnutou, ti další o odchodu uvažují, nebo už odešli.

Z tiráže už vymizelo jméno Luze, muže, který nakreslil na obálku prvního čísla po útoku karikaturu Mohameda. Nejdřív oznámil, že už Proroka kreslit nebude ("Už mě to nebaví, potřebuji se posunout někam dál."), a pak to zabalil úplně. Redakci na konci ledna opustí i publicista Patrick Pelloux.

Majitelům sedícím na milionech se redakce rozpadá pod rukama. Je to spojeno i s novým umírněným směrem, kterým se Charlie Hebdo vydává. I když to časopis otevřeně nepřizná, dalších útoků se všichni bojí. Karikatury Mohameda se tak už na stránkách týdeníku neobjeví, kontroverzním tématům se vedení časopisu vyhýbá, a tak se na obálkách objevují spíš karikatury domácích politiků.

Autocenzura potápí Charlie Hebdo zpět do nudných dob před útokem, kdy časopis svým obsahem nikoho nezajímal a lidé ho tak přestávali kupovat.

Akcionáři nakonec přece jen ustoupili a slíbili letošní výnosy investovat do budoucnosti týdeníku. Jenže má ještě nějakou? Čas vzpomínku na útok zahladí a zbude jen stín toho, čím časopis kdysi býval. Lidé si už nevzpomenou, proč ho vlastně začali kupovat.

Tím spíš, že autoři, kteří měli s Charlie Hebdo co do činění v době před atentátem, se stejně jako Luz chtějí "posunout někam dál". Zda to bude do ústraní, jako to udělal Luz, nebo do některého z časopisů, který ještě neztratil "koule", je ve hvězdách.