Časopis Charlie Hebdo dnes zná každý. Známe jeho redaktory, slyšeli jsme o nejdůležitějších okamžicích jeho dlouholeté historie, viděli jsme nejznámější kresby a víme, že jeho autoři nešetřili nikoho, žádné náboženství, žádné politiky či bankéře. Po útoku na jeho redakci veřejnost vyzývá k boji za svobodu slova a v solidaritě tvrdíme, že i "my jsme Charlie".

Boj za svobodu slova se ale neodehrává v těchto dnech v Paříži. Útokem na redakci Charlie Hebdo se nic zásadního nezmění a pokud přeci jen ano, tak spíše ve prospěch svobodného vyjadřování. Dokazují to ostatně karikaturisté a novináři na internetu, kteří se hned po událostech v Paříži pustili do velmi nebojácných reakcí.

Problém ale je, že veřejnost sice volá po svobodě slova, zároveň proti ní už dlouhou dobu bojuje – svým nezájmem, snahou o přehnanou politickou korektnost, autocenzurou a naopak poptávkou veřejnosti po určitém obsahu, i když neodpovídá realitě. 

Příkladů by se našla jistě celá řada a koneckonců Charlie Hebdo je jedním z nich. Časopis byl s nákladem necelých 40 tisíc výtisků na francouzské mediální scéně spíše okrajovým titulem a po komerční stránce skomíral. Když koncem loňského roku prosil jeho vydavatel veřejnost o finanční podporu, dostalo se jeho výzvě jen minimální pozornosti a během roku se vybral v přepočtu jen necelý milion korun, což je v tomto měřítku velmi malá částka.

Ničivější než jeden atentát

Sami Francouzi se několikrát pokusili vydávání časopisu zastavit, jeho tvůrci se stali terčem desítek žalob a stovek výhrůžek. V roce 1970 byl časopis dokonce opravdu oficiálně zakázán. Tehdy ještě vycházel pod názvem Hara-Kiri Hedbo a jeho autoři vydali krátce po smrti Charlese de Gaulla titulní stránku s vtipem, který si nedělal legraci jen ze smrti prezidenta, ale i z tehdejší tragédie v nočním klubu v jižní Francii, kde při požáru zemřelo 149 lidí. Právě po tomto zákazu změnil časopis název na Charlie Hebdo a vycházel tak až do roku 1981.

Ani po obnovení vydávání časopisu v roce 1992 se Charlie Hebdo nezbavil nálepky velmi kontroverzního periodika, proti kterému byla vedena celá řada soudních řízení, mimo jiné i ze strany muslimských organizací. Prodejnost časopisu nicméně stále klesala a zájem Francouzů o něj se paradoxně zvýšil vždy jen poté, co otiskl další kontroverzní obálku s islámskou symbolikou.

Problémy ale časopis zaznamenal i ve virtuálním světě. Přísné podmínky společnosti Apple, které zapovídaly zobrazování nahoty a zesměšňování menšin v publikacích na svém obchodu iBook Store přiměly redakci k vydání prohlášení, že na takové podmínky nemohou přistoupit. Vydání elektronické verze Charlie Hebdo podle nich nebylo v obchodě Applu představitelné. Trochu paradoxně tak dnes vyznívá vzkaz na stránkách francouzské pobočky firmy Apple. Ano, i na ní totiž najdete "Je Suis Charlie".

Útok na redakci Charlie Hebdo je skutečně symbolickým útokem na všechny redakce, na svobodu slova jako takovou. Historie francouzského časopisu je však připomínkou, že svobodu slova pohřbíváme vlastnoručně už dlouhou dobu, jen si to odmítáme přiznat. A to je v určitém smyslu mnohem ničivější než jeden atentát.