Na konci roku 1963, v době, kdy z amerických rádií zněli Beach Boys, válka ve Vietnamu začínala pohlcovat Spojené státy a středoškoláci si užívali vánoční prázdniny, se dva teenageři z Kalifornie rozhodli udělat školní experiment. Nešlo o pokus s pokusnými zvířaty ani chemikáliemi. Šlo o něco mnohem nebezpečnějšího – rozhodli se zůstat vzhůru co nejdéle. Z nápadu, jak vyhrát vědecký veletrh, se brzy stalo něco, co přerostlo školní projekt i samotné protagonisty.

Randy Gardner, tehdy sedmnáctiletý student, byl tím, kdo si z dvojice vytáhl kratší sirku. Jeho kamarád Bruce McAllister si oddechl – ale ani on nakonec nespal, aby Randyho mohl sledovat. Po třech dnech bez spánku se však zhroutil s hlavou opřenou o zeď, kam začal zapisovat poznámky. V tu chvíli jim došlo, že to sami nezvládnou. Přizvali třetího kamaráda a později se k nim připojil i výzkumník William Dement ze Stanfordu, tehdy jeden z mála lidí na světě, kteří se zabývali spánkem vědecky. Randyho rodiče byli vyděšení – nikdo tehdy s jistotou nevěděl, zda dlouhodobé bdění nemůže skončit smrtí.

Mozek, který si dřímá po částech

Randy nepil žádné stimulanty, jen občas colu. Vydržet mu pomáhal pohyb – hrál basketbal, chodil na bowling, střídal horké a studené sprchy. Přes den to šlo, ale noci byly nekonečné. Jakmile zavřel oči, hrozilo, že okamžitě upadne do spánku. Čím víc dní ubíhalo, tím víc se zhoršoval jeho čich, sluch a kognitivní schopnosti. „Nenuť mě to čichat, ten zápach už nemůžu vystát,“ prosil v jednom z testů. Přesto se jeho basketbalová hra zlepšila – pravděpodobně jen díky tomu, kolik času na hřišti trávil.

Média začala experiment sledovat a brzy se z něj stalo třetí největší téma amerického tisku – hned po atentátu na Kennedyho a příjezdu Beatles. Přesto ho veřejnost vnímala jako zvláštní mladickou recesi, ve stylu „mačkání se do telefonní budky“ nebo „polykání zlatých rybek“. Chlapci to ale brali vážně. A dotáhli to do konce.

Po 11 dnech a 25 minutách – tedy po 264 hodinách bez spánku – byl rekord pokořen. Randy nešel domů, ale rovnou do námořní nemocnice, kde mu sledovali mozkové vlny. Spal čtrnáct hodin a probudil se sám, jen proto, že potřeboval na toaletu. Jeho spánek byl první noc plný REM fáze, pak se pomalu vrátil do normálu. O pár dní později už znovu seděl ve školní lavici. Výsledky z nemocnice putovaly k analýze do Arizony. Závěr byl znepokojivý: Randyho mozek si zřejmě „zdříml“ už během experimentu – jednotlivé části se střídaly ve spánku a bdění. McAllister to považuje za důkaz přirozené obrany lidského mozku, evoluční reakci na extrémní podmínky. Snad právě to Randyho zachránilo. Guinnessova kniha rekordů později podobné pokusy přestala uznávat – příliš nebezpečné. Randy zprvu nepůsobil poškozeně, ale později přiznal, že roky trpěl těžkou nespavostí. Možná si mozek něco vzal zpět. Možná to byla daň za jeden neuvěřitelný výkon.

A když před domem jeho rodičů skončil experiment a kamery se ptaly, proč to vůbec dělal, ten chlapec, který nespal 11 dní, odpověděl jen: „Je to jen otázka vůle.“