Když Karl Wilhelm Otto Lilienthal (1848-1896) koncem 60. let 19. století začal se svými pokusy, nebyly ještě k dispozici ani ty nejzákladnější aerodynamické výpočty. Komunita leteckých pionýrů byla tou dobou v podstatě rozdělena na dva tábory. Jedni zastávali princip „lehčí než vzduch“, tedy byli pro horkovzdušný balon, který letí díky tomu, že plyn, jímž je naplněný, je lehčí než okolní vzduch.

Lilienthal prosazoval pravý opak, tedy že létající stroj vybavený křídly může být těžší než vzduch, pokud optimálně využívá podmínek proudění. Knihy, které o tom vydal, se do značné míry zabývaly způsobem, jakým ptáci používají křídla při plachtění vzduchem (Der Vogelflug als Grundlage der Fliegekunst z roku 1889). Zřídkakdy někdo takto prakticky aplikoval metodu, kdy něco odkouká v přírodě, a pak to napodobí za použití matematických modelů.

V roce 1891 zkonstruoval vystudovaný technik Lilienthal první řiditelný kluzák těžší než vzduch, známý pod názvem Derwitzer Apparat nebo Derwitzer Gleiter. Z šestimetrové výšky s touto konstrukcí doletěl do vzdálenosti 25 metrů.

Lilienthal postavil za život nejméně 21 létajících strojů a absolvoval stovky letů, podle některých údajů až ke dvěma tisícům. Zaměstnanci jeho vlastní letecké firmy měli podíl na zisku, což bylo v té době velmi pokrokové. Lilienthal sestrojoval jednoplošníky i dvouplošníky a některé z jeho strojů dokonce napodobovaly mávání ptačích křídel. To se dnes sice může zdát poněkud bizarní, ale Lilienthal byl první člověk, který se dokázal se svými kluzáky udržet delší dobu ve vzduchu.

Poslední let

Každý další úspěch pro něj byl inspirací a nutil jej zkoušet nové věci. Až přišel osudný 9. srpen 1896. U braniborského Stöllnu (označovaného za nejstarší letiště na světě) se při letu z vrchu Gollenberg zřítil z asi patnáctimetrové výšky. Jak ukázaly pozdější analýzy expertů, za bezvětří či za protivětru by se svým strojem mohl v pohodě letět, při nevhodných termických podmínkách, které k jeho smůle toho dne panovaly, se ale stroj stal neovladatelným. K tomu přispělo i to, že Lilienthal ve snaze absolvovat stále delší vzdálenosti svůj let zpomaloval.

Měl za sebou bezpočet nehod a pádů, které vesměs ve zdraví přežil, a i tentokrát to vypadalo, že všechno bude v pořádku. „Není to tak zlé, to se prostě může stát. Musím si trochu odpočinout, pak budeme pokračovat,“ řekl prý po nehodě, když jej vytáhli z trosek a vezli koňským povozem do hostince ve Stöllnu. Tam se ukázalo, že má ochrnutou celou spodní část těla. Když jej pak už s lékařským doprovodem převáželi do Berlína, upadl do kómatu a o den později na následky zranění ve 48 letech zemřel. Při pádu utrpěl zlomeninu třetího krčního obratle, příčinou smrti ale bylo s největší pravděpodobností krvácení do mozku.

Lilienthalova sláva získala po jeho smrti nový rozměr. Za svou hlavní inspiraci jej považovala řada průkopníků letectví, jako třeba Francouz Ferdinand Ferber nebo slavní američtí bratři Wrightové.

Otto Lilienthal byl vynálezce, který byl ochoten za svůj velký sen zaplatit životem. „Je třeba přinášet oběti,“ zdůvodňoval prý často manželce Agnes své úsilí. A přesně tato slova jsou i na jeho berlínském hrobě.

Hrob Otto a Agnes Lilienthalových na berlínském hřbitově Lankwitz | zdroj: Wikipedia