• Jak moc je pro vědce - nebo pro vědce, který se snaží o své práci přemýšlet i v určitém společenském kontextu - důležitá víra nebo to, že nějak věří, že to má všechno smysl a lidstvo si s tím poradí a bude to směřovat spíš k dobrému než ke zlému? Je to podmínka vědeckého bádání, anebo něco, co třeba citlivější povahy, které nad tím hodně přemýšlejí, potřebují jako berličku? Jak jde tahle kategorie dohromady s vědou a jak je ve vědě důležitá? Přitom se zdá, že věda a víra jsou si dost vzdálené.

Osobně v lidstvo věřím, a proto si taky myslím, že má smysl usilovat o růst společnosti a růst jejích možností. A věřím, že lidstvo i vědci si s většími a většími možnostmi, které přicházejí s větší a větší spotřebou energie a větším a větším potenciálem, dovedou poradit. Kdybych se domníval, že to tak není, moje motivace k tomu všemu přispívat by byla menší.

A jestli si na tohle odpovídají úplně všichni tímhle způsobem, to nevím, ale podle mě ze všech debat s kolegy stejně nakonec vyplyne, že si všichni myslí, že lidstvo dokáže se získanými poznatky naložit dobře. Zatím lidstvo ukázalo, že to dovede. Překonali jsme spoustu krizí, kde by člověk mohl čekat, že se něco zvrtne, kde plno věcí viselo na vlásku, a přesto to společnost dokázala zvládnout.

• Zmiňoval jsi, jak se věda proměnila oproti minulosti, kdy to byla záležitost jednotlivců, kteří bádali sami, kdežto teď je založená na spolupráci a týmech. Jakým směrem se věda může vyvíjet dál a do jaké míry tam bude hrát roli i lidský faktor? Neposune se to třeba zase naopak trochu zpátky, že už to nebudou týmy, ale spíš nějaké automatizované systémy, které bude obsluhovat jednotlivec, kdy za ně bude odpovědný, bude do nich něco ládovat, něco to bude dělat a něco z toho pak bude padat ven?

Myslím, že to dobře ukazuje to, že věda je s pokrokem celé společnosti silně provázaná a že nástroje, které věda sama používá na to, aby budovala, tvořila nové poznání, opět vycházejí z velmi čerstvých poznatků apod. Například laserové systémy, které třeba teď instalujeme na fakultě, by ještě před pár lety vůbec nebyly možné, protože neexistovala technologie a vůbec dostatečné znalosti a praxe s tím, jak takové systémy vytvořit.

Takže věda sama využívá svoje vlastní poznatky k tomu, aby zvětšovala svoje nástroje. To si myslím, že se dělo vždycky, a s tím, jak se všechno zrychluje, zrychluje se i tohle. Takže věda se určitě mění a automatizace je jeden ze vstupů, který může vědu úplně změnit. A osobně si myslím, že tohle může být velká revoluce ve vědě. Už dneska se automatizace ve vědě používá, například automatické rozpoznávání obrazu, hledání určitých vzorců v nějakém obrazovém materiálu. To se používá už úplně běžně, ať už jde o nějaký mikromagnetismus nebo o hledání exoplanet.

Na to všechno se používají algoritmy, které jsou velmi složité a spadají do umělé inteligence, ale můžeme si představit krok ještě dál, který je dost možný a který může přijít poměrně rychle. Věda dneska v podstatě silně závisí na tom, jakým způsobem se dokážou sdílet informace, jednotlivé poznatky nebo publikace. A stále to funguje na principu, že člověk si musí najít zdroje, přečíst si nějaký článek, knihu anebo si poslechnout příspěvek na konferenci, a na tom postavit svůj další výzkum a použít to jako vstup do svého výzkumu.

Tohle vyhledávání informací je ale velice neefektivní, protože člověk nemůže strávit všechen čas tím, že hledá informace, a informací je nepředstavitelné množství. Celá planeta je obalená miliony článků, které se publikují velice často.

A v tomhle si myslím, že umělá inteligence může přinést opravdu revoluční krok: pokud by automatické systémy dokázaly propojovat články dohromady, pochopit, co je v článku uvedené, jaké jsou jeho závěry a jaké byly třeba postupy, jak se k tomu dostat, u všech článků, které byly publikované, a propojit to dohromady a vysyntetizovat efektivní spojení, které by bylo zajímavé, anebo například přinést odpovědi na nějakou komplikovanou otázku.

Položíš otázku ohledně toho, jestli něco funguje nebo bylo udělané bez toho, aby se musel přesně formulovat problém, a algoritmus nebo umělá inteligence by odpověděla těmi články, anebo dokonce i bez nich. A odpověděla by už destilovanou pravdou. Tohle by úplně změnilo tvář vědy. Extrémně by to zefektivnilo to, co děláme, protože chtě nechtě je to tak, že člověk zkouší slepé uličky, které už byly prošlapané mnohokrát dřív, a zároveň zkouší věci, které již jiní lidé znají.

Přitom odpovědi už tam třeba všechny jsou, jenom o nich nevíme a znova je objevujeme, a to ještě nehledě na to, že jednotlivé obory jsou od sebe oddělené a nerozumíme si. Už jenom ve fyzice člověk kvůli omezeným schopnostem rozumí nebo může rozumět jenom malému výseku znalostí, třeba jen ve fyzice pevných látek. A umělá inteligence by mohla propojit úplně všechno dohromady.

Fyzici ohrožení automatizací a tlak na výkon

• Když se hovoří o tom, že vlivem automatizace zanikne část pracovních míst, většinou se mluví o zaměstnáních, kde převažují rutinní postupy nebo kde se nemusí nic moc kreativně vymýšlet. Neznamenalo by ale to, co popisuješ, že polovina fyziků by nebyla potřeba, protože by v novém uspořádání byli uplatnitelní jen ti nejšpičkovější a práce průměrných vědců by se optimalizovala?

Automatizace bude schopná nahradit spoustu lidské práce. Nedávno jsem četl studii týmu z Británie, která klasifikovala ohroženost různých profesí. Konkrétně fyzici patřili do ohroženějšího segmentu, což člověku v první chvíli přijde absurdní, jak kreativní práce může být automatizovaná. Ale mnoho aspektů práce, třeba konkrétně fyzika, je vyhledávání a syntetizování informací dohromady, zpracovávání dat a podobných věcí, které jsou v podstatě do určité míry rutinní nebo automatizovatelné.

Zároveň věřím tomu, že taková míra automatizace by mohla vědu katapultovat ještě na jinou úroveň efektivity. Další věc je, že věda vždycky bude potřebovat určitý kreativní aspekt, a ten podle mě budou pořád zastávat lidé. A nejenom kreativní aspekt jako vytváření něčeho nového, ale zároveň lidskou odvahu zkoušet věci, které se zdají být nemožné nebo které jdou úplně proti aktuálnímu paradigmatu, a přicházet například s novými popisy reality.

Lukáš Nádvorník | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

To možná vůbec umělá inteligence nebude schopná dělat, takže tyhle aspekty tam pořád budou velice potřeba. A naopak si myslím, že čím víc se lidé budou zaměřovat na činnosti, které vyžadují kreativitu a odvahu, a ne na ty rutinní, tím efektivnější všechno bude a přidaná hodnota bude mnohem vyšší.

• To, jak vědu, fyziku popisuješ, působí celkem optimisticky. Ale jsou v tom, jak vědecký systém funguje, i momenty, kdy je podle tebe namístě otázka, zda ve vědě není kladený příliš velký důraz na efektivnost, která je měřená počtem publikací, ne však už jejich smysluplností a tím, aby v nich bylo opravdu něco, na co se dá navázat? Jaké jsou dneska limity toho, jak věda funguje?

Myslím, že je důležité říct, že věda podle mě reflektuje to, jaký svět aktuálně je. Dělala to asi vždycky a dneska věda odráží ekonomicko-společenský systém, ve kterém žijeme teď a který je do určité míry založený na soutěživosti a, řekněme, na výkonu. A tyhle aspekty ve vědě najdete taky. Protože je věda financovaná společností a celým systémem, kopíruje ty samé mechanismy, které známe i ze světa mimo vědu.

Takže úskalí, kterým čelí mladí vědci, jsou velice podobná úskalím mladých bankéřů či mladých právníků. Obecně existuje tlak na výkon. Aspekt soutěživosti je tam také, a to samozřejmě do určité míry je komplikace, protože základní poslání vědy s tím někdy není úplně kompatibilní.

Soutěživost ve vědě a duševní pohoda

• Z pohledu člověka, kterému jde o poznání: je tomu skutečně tak, že systém vědy, který se odehrává v rámci veřejného sektoru a univerzit, je místem, kde se v současné době dosahuje největšího poznání? Jak je na tom soukromý sektor? Dá se říct, že se velké množství objevů děje i tam?

Věda se dělá v obou segmentech. Ve firmách se až na poměrně časté výjimky dělá víc aplikovaná složka vědy, ale můžu uvést příklady společností IBM, Hitachi nebo i Toshiba, které investují do úplně základního výzkumu, jehož výstupem není nic jiného než články a poznání jako takové. Nejsou z toho žádné patenty. Tyhle příklady ukazují přesně opak.

Jinak ale v součtu se aplikovaná věda dělá víc ve firmách a základní výzkum se dělá na univerzitách a dnes se hodně tlačí na vzájemnou spolupráci těchto dvou segmentů. Ale tenhle tlak na spolupráci jde trochu tím směrem, že se podporuje jeden aspekt vědy, o kterém jsme mluvili na začátku a který se zaměřuje na aktuální vývoj, na to, jak pomoct společnosti teď, co jí můžeme v rámci následující dekády přinést. Druhým aspektem je pak dlouhodobá vize vědy nebo velké vize, velké změny paradigmat apod. A je otázka, jaká váha mezi těmito dvěma oblastmi je.

• Když jsi zmínil, že mladý vědec nebo fyzik řeší v zásadě to samé, co mladý bankéř či právník: co by zlepšilo jeho pozici nebo vůbec fungování? Je to více svobody, anebo důraz spíš na dlouhodobé výstupy než na krátkodobé? Co by podle tebe byly kroky, které by pomohly vědcům i vědě?

Především si myslím, že situace mladých vědců v České republice není nijak špatná v porovnání se zahraničím, se západní Evropou. Samozřejmě v ledasčem jsou třeba Němci dál, hlavně ohledně financování, ale když to člověk zase srovná s jinými částmi Evropy nebo světa, tak jsme na tom velice dobře.

Jiná věc je, že plno věcí se dá zlepšovat. Pokud jde zrovna o Prahu a vědu v Praze, tak mladí vědci - typicky studenti doktorského studia - se potýkají dost často například s problémem ufinancovat zde svoje bydlení. Náklady na něj teď vylétly nahoru. To je jedna věc. A myslím, že tahle otázka se teď už hodně tematizovala.

Lukáš Nádvorník | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

V přírodovědeckých oborech není situace ještě tak problematická, ale jsou jiné obory, kde by si Ph.D. studenti opravdu zasloužili mnohem lepší ohodnocení. Peníze jsou jedna věc. Druhá věc souvisí s tím, jak je v současné době vůbec klima ve vědě nastavené. Neříkám, že je to nezbytně špatně. To, že existuje větší tlak, větší míra soutěživosti a větší důraz na životopisy a na to, co se člověku během prvních pár let jeho vědecké kariéry podařilo udělat. Je to tak, jak ta věda dneska vypadá, a do určité míry je dost efektivní.

Na druhou stranu znám i na příkladech lidí kolem mě, že někdy stres, který takovýto systém aplikuje na mladé lidi, je prostě velký. A přijde mi, že se to podceňuje. Tady bych mohl dát jenom příklad z mé zkušenosti v Německu, kde součástí zdravotních prohlídek, když tam člověk nastupuje do nové práce ve vědě, je fyzická prohlídka, ale zároveň rozhovor s psychologem, který okamžitě nabízel podporu a možnost se na něj obrátit v případě, že by se člověk cítil špatně anebo cítil velký tlak. A dokonce mi třeba dával i návod, jak poznat, že ten tlak je už velký, a kdy za tím člověkem přijít a popovídat si o tom.

Možná věda musí vypadat tak, jak vypadá teď, a nemůžeme chtít všechno. Ale pokud má intenzivně a výkonně dodávat výsledky, pak se musíme starat o to, aby se v ní všichni cítili dobře. A to si myslím, že třeba u nás je silně podceněné – aspekt duševní pohody hlavně u lidí, kteří jsou v začátku vědecké kariéry, kdy ještě moc věcí nemají jistých. Protože míra nejistoty, aspoň v prvních deseti, patnácti letech, je poměrně velká. Možná větší než v soukromém sektoru.