V Turecku se konají volby. Sama o sobě by tato událost ve více než sedmdesátimilionové, strategicky položené zemi, měla zajímat i české čtenáře.

Turecko má přece přístup k Černému i Středozemnímu moři, je to bývalá imperiální velmoc s komplikovanými historickými vztahy k Evropě, dlouholetý kandidát na členství v Evropské unii a v posledních několika letech také určitá bariéra před šířením chaosu z Blízkého východu dál na západ.

Jenže tentokrát jde ještě o něco víc. V tomto klíčovém státě se dost možná rozhodne o budoucnosti jejího demokratického uspořádání a potažmo také o budoucnosti vztahů se Západem.

Erdogan si totiž dal za cíl získat dvoutřetinovou většinu v parlamentu, aby mohl změnit ústavu, proměnit Turecko v silný prezidentský systém a znásobit tak své pravomoce. Už teď se o něm přitom hovoří jako o sultánovi.

Turecko se za poslední roky hodně změnilo. Nikdy to nebyla úplně svobodná země, příliš velkou moc tam měla v rukou armáda, která často rozhodovala, kdo bude u vlády – a to i s pomocí převratů. Početní Kurdové (jen v Turecku je jich až 14 milionů) byli druhořadí občané, s nimiž se vedla nevyhlášená válka na mnoha úrovních. Právě kvůli nim například vznikla vražedná desetiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, mimochodem nejvyšší na světě.

Navíc to byla země chudá, ze které emigrovaly miliony lidí do Německa, Rakouska nebo do Francie.

Dnešní Turecko je mnohem bohatší, a to mimo jiné díky dlouhé vládě (nyní prezidenta, dříve premiéra) Erdogana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), která je u moci od roku 2002. Za jejího funkčního období prošlo Turecko rapidním rozvojem, který se dotkl i dříve mimořádně zaostalého venkova, a získalo novou suverenitu v rámci jeho postavení jakožto regionální velmoci.

Turecko je dnes také stabilnější, protože armáda postupně ztratila možnost zasahovat do politiky. Jenže zároveň je vzdálenější Západu než kdy dříve, nejméně od krize na Kypru a dost možná dokonce od éry zakladatele sekulárního státu Mustafy Kemala Atatürka.

Erdogan se zpočátku prezentoval jako umírněná alternativa politického islámu, navazoval blízké styky s Evropskou unií a snažil se vyhovět jejím požadavkům ohledně perspektivy členství, dobře vycházel s Izraelem a Spojenými státy.

Pro mnohé západní politiky byla vláda jeho AKP pozitivním příkladem pro islámský svět. Sice uvolnil restriktivní pravidla ohledně náboženských zvyklostí a na svou víru dával velký důraz, zároveň však působil jako úspěšný modernizátor. Během let se z něj však stal paranoidní muž s autoritářskými sklony, obviňující Západ z konspirací proti němu i jeho zemi.

V co se proměnila jeho politika, dobře ilustruje jeho předvolební kampaň. "Bůh, národ a historie jsou na naší straně," prohlásil před několika týdny Ahmet Davutoglu, premiér a Erdoganova pravá ruka.

Tato "svatá trojice" – Bůh, národ a historie – dohromady vytváří výbušnou kombinaci nacionalismu, náboženského zapálení a historického revizionismu navazujícího na časy Osmanské říše. Období impéria se znovu prezentuje jako zlatá doba, turečtí vládní představitelé hovoří o "historické transformaci", která promění Atatürkem nastavenou sekulární podstatu státu.

Stačí se podívat na velkolepé oslavy dobytí Konstantinopole, na neustálé užívání náboženských paralel, na označování protivníků z jiných politických stran za nevěřící. K tomu můžeme přičíst stále intenzivnější pronásledování svobody slova (například ve formě opakovaných pokusů o blokaci Twitteru, věznění novinářů nebo napadání různých médií, naposledy třeba Hürriyet Daily News a následně i The New York Times) a neochotu spolupracovat v boji s Islámským státem.

Pokud Erdogan o víkendu skutečně dosáhne na dvoutřetinovou nebo alespoň třípětinovou většinu – v takovém případě může být změna ústavy předložena k referendu – posune se Turecko nejspíš ještě blíž k diktatuře a naopak se ještě více vzdálí Západu.

Existuje však také naděje na změnu. Podle některých průzkumů nemusí AKP dosáhnout ani na prostou většinu. Prezident Erdogan už naštěstí není tak populární, jak býval, hlavně proto, že jeho ekonomický model přestal fungovat. V zemi je 11procentní nezaměstnanost a panuje rostoucí nespokojenost.

Nejdůležitější roli však mohou v zablokování Erdoğanovy většiny sehrát Kurdové, pokud jejich Lidově demokratická strana (HDP) dokáže překročit zrádnou desetiprocentní hranici.

Pokud ne, většinu jejích hlasů naopak získá Erdogan a možná tak dosáhne na svůj vysněný cíl, změnu ústavy.