Láska je podivný časový stroj. V jediném gestu partnera dokáže probudit úsměv i bolest, kterou jsme zažili před desítkami let, ještě v době, kdy jsme neuměli mluvit.Vývojová psychologie (Erik Erikson, John Bowlby a další) jasně ukazuje: to, jak zvládneme první čtyři etapy dětského vývoje, předurčuje náš vztah k sobě i ostatním. A partnerský život? Ten je jen zrcadlem toho, co jsme si kdysi dávno odnesli z náruče rodičů.

Pojďme si projít pět nejčastějších stop z dětství, které se neviditelně zapisují do našich vztahů, ať už chceme, nebo ne.

1. Když se bez partnera cítíte jako bez vzduchu

Trauma: Nedostatek základní důvěry v rodičovskou náruč.

Prvních devět měsíců našeho života je jako skrytý kód, který se zapisuje do celého nervového systému. Miminko tehdy neřeší budoucnost, jen se ptá: „Jsem v bezpečí?“ Odpověď nepřichází slovy, ale dotekem, pohledem, teplem těla.Pokud tato jistota chyběla, třeba kvůli komplikovanému porodu, depresím matky nebo prostě chladnému přístupu, v dospělosti hledáme „náhradní pupeční šňůru“ v partnerovi.

Ve vztahu to vypadá tak, že jeho odchod na víkend k přátelům vyvolá úzkost, jako by odjel na jinou planetu. Často si ani neuvědomujeme, že nejde o strach z jeho ztráty teď, ale o ozvěnu dávného pocitu opuštění.

2. Když potřebujete partnera vlastnit, abyste se uklidnili

Trauma: Nedostatek fyzické a emoční blízkosti v raném dětství.

Mezi devátým měsícem a třetím rokem se dítě učí, že svět je velký, ale maminka (nebo tatínek) je pořád „základní tábor“. Pokud tehdy nebylo dost objetí, sdílených radostí a něžné přítomnosti, rodí se v nás hluboká nejistota.

V partnerském životě se tahle nejistota maskuje jako žárlivost nebo neustálá potřeba vědět, kde partner je. Psychologové tomu říkají emoční přivlastňování- není to o lásce, ale o záchraně pocitu, že nejsme sami ve vesmíru. Jenže i kdybychom partnera „drželi pevně“, vnitřní prázdnota se tím nezacelí.

3. Když se děsíte opuštění, ale hrajete roli silného

Trauma: Neúplné psychologické oddělení od rodičů.

Období kolem druhého a třetího roku je čas, kdy se rodí naše „já“. Dítě začíná zkoumat, co chce, a učí se říkat „ne“. Potřebuje zažívat vlastní úspěchy i malé neúspěchy, aby pochopilo, že jeho existence není závislá jen na schválení rodičů.

Pokud mu to nebylo dovoleno, pokud byly jeho touhy ignorovány nebo trestány, v dospělosti se bojí být samo. Paradoxně ale může působit nezávisle, dokonce dominantně. Ta síla je jen maskou, za kterou se skrývá panika: „Kdy mě nechají jít úplně?“

4. Když vás každý neúspěch srazí na kolena

Trauma: Slabé pochopení osobních hodnot a nedostatek podpory k samostatnosti.

Mezi třetím a pátým rokem se učíme pečovat o sebe, hledat vlastní schopnosti a navazovat první opravdové přátelské vztahy. Pokud dítě tehdy nedostane prostor zkoušet, selhávat a znovu vstávat, může si odnést pocit, že samo „nedokáže nic“.

V partnerském vztahu to znamená, že se na partnera spoléháme nejen emočně, ale i prakticky- bez něj se cítíme jako polovina, ne celý člověk. A když se něco nepovede, svět se nám zhroutí, protože jsme nikdy nezažili, že chyba je jen krok, ne konec cesty.

5. Když je samota děsivější než konflikt

Trauma: Nedostatek propojení se světem a s opačným pohlavím.

Od šesti let do dospívání se učíme fungovat v komunitě přátelství, první zamilovanosti, v řešení sporů. Je to období, kdy si tvoříme představu o tom, jak vztahy fungují. Pokud v této fázi nebylo bezpečné prostředí pro objevování a vyjednávání, dospělý člověk může vnímat samotu jako trest.

Partnerův chladný pohled se pak nezdá jen jako malá hádka, spouští se starý strach z odmítnutí, který kdysi bolel víc než cokoli jiného. A tak místo aby si dopřáli odstup, mnozí se raději hádají, jen aby nezůstali sami v tichu.

„Nejnovější výzkumy potvrzují, že to, jací byli rodiče k nám jako k dítěti, formuje naše vztahy více, než si myslíme. Trauma z dětství zvyšuje riziko úzkostných a vyhýbavých vzorců chování v dospělosti, které přímo ovlivňují naše schopnosti milovat, důvěřovat a být emocionálně dostupní. Ale existuje cesta zpátky a je čím dál víc podložena vědou.Vaše láska dnes není jen o přítomnosti. Je to tanec, do kterého si každý přináší i své malé já. A to malé já má často hlad po jistotě, přijetí, doteku. Dobrá zpráva? To všechno si můžete začít dávat i sami- terapie, sebepoznání, ale i obyčejná upřímná komunikace s partnerem dokáže udělat víc, než si myslíte. Partner, který má po svém boku celistvého člověka, ne ztracené dítě, může milovat svobodněji a hlouběji.