V kapli hřbitova Kryštofa Kolumba v Havaně věnuje jáhen Miguel Pons více času tomu, aby uklidnil rozhněvané pozůstalé, než tomu, aby jim poskytl útěchu a požehnal jim. Tato nekropole z 19. století, plná architektonických památek, je denně svědkem pohřebních průvodů, při nichž rozzlobení pozůstalí nesou rakve, které sotva drží pohromadě.

Kněží většinou musejí rodinám pomáhat nést rakve. Někdy dávají požehnání ještě před pohřebními vozy.

"Občas musím jít sloužit mši na ulici, protože mi řidič pohřebního vozu řekne, že rakev nelze vyložit, protože hrozí, že se rozpadne," říká Miguel Pons.

Jednašedesátiletý jáhen se každodenně snaží uklidňovat truchlící pozůstalé. Jejich bolest jim nebrání v tom, aby si povšimli, že dřevěná rakev, často z ještě zeleného dřeva, je překryta vetchým černým suknem a špatně uzavřená. Někdy hrozí, že se okénko na rakvi, které je nedbale připevněno, uvolní a spadne na nebožtíka.

"Lidé si stěžují a říkají mi: 'Otče, podívejte se na to!' a já jim odpovídám: 'Vím, že to je velmi smutné, ale co můžeme dělat?'", říká Miguel Pons.

Sedmdesátiletý důchodce, který nechce uvést své jméno, líčí, jak mu zůstaly velmi špatné vzpomínky na pohřeb jeho matky, který se konal loni v listopadu v metropoli.

Hrobníci podle jeho slov nechali pozůstalé čekat sedm hodin a pak dali tělo zesnulé do rakve, která už na pohled byla velmi křehká. "A když jsme chtěli maminku zpopelnit, řekli nám, že je na to už pozdě. Museli jsme ji tedy uložit v rakvi do hrobu," vysvětluje důchodce.

Církev by ráda otevřela v Havaně vlastní smuteční síň, kde by pozůstalí mohli v noci bdít nad mrtvým. Dnes jsou k dispozici jen velmi nehostinné a hlučné lokality, kde truchlí několik rodin zároveň.

"Pořádnou kapli, kde by bylo možno pověsit kříž a kde by lidé nepili alkohol a dodržovali ticho, aby se mohli modlit," uvádí Miguel Pons.

Podle mnohých svědectví nejsou problémy s pohřbíváním v Havaně izolovaným jevem. Před kubánským Národním shromáždění tuto otázku nastolil poslanec Alexis Lorente: odvážil se tu vypočítat četné nedostatky v pohřebnictví, jako je nedostatek pohřebních vozů v některých provinciích.

Dnes tento poslanec vysvětluje, že úřady souhlasily s tím, že se bude realizovat program předpokládající opravy pohřebních vozů a zlepšení podmínek, za jakých jsou zesnulí umísťováni do márnic. Také kvalita dřeva používaného na výrobu rakví by se měla zlepšit. Otázkou zůstává, zda tyto sliby budou splněny.

Problémy s pohřbíváním trvají už léta, ale církev je objevila teprve po roce 1992, kdy přestala být komunistická země oficiálně ateistickou a lidé se začali vracet k církevním pohřbům, vysvětluje Miguel Pons.

Podle oficiálních údajů zemřelo na Kubě, kde se katolicismus mísí s africkými kulty a kde se přikládá velká důležitost pohřebním obřadům, v roce 2014 96 tisíc osob. Stát dává rodinám zdarma rakev, zajišťuje místnost, kde mohou bdít nad mrtvým, a pohřeb je rovněž zdarma.

Květiny je třeba koupit a také je třeba zaplatit kremaci, pokud si ji pozůstalí přejí. Zpopelnění stojí v přepočtu 325 Kč. To je v zemi, kde průměrná měsíční mzda činí 500 Kč, velká částka.

Mnoho Kubánců by si přálo, aby se mohli na hřbitov chodit modlit k individuálním hrobkám. Většinou jsou však těla zesnulých umísťována do hrobů, které mohou pojmout až pět rakví. Po dvou letech jsou nebožtíci exhumování, ostatky spáleny a popel předán pozůstalým.

Je tu i jiná možnost, ale ta přijde v přepočtu na 175 tisíc Kč: soukromá hrobka, kam mohou být umístěny čtyři rakve. To si ale může dovolit jen velmi málo Kubánců.