Děti v náručí svých matek nebo ležící v postýlce obklopeny svými oblíbenými hračkami vypadají, že spí. Jiní zase stojí vedle křesla, v němž případně sedí někdo jejich blízký, který je někdy drží za ruku. Až bližší pohled odhalí, že se nedívají přímo do objektivu, případně že jim zpoza nohou vykukuje stojan, na který jsou přivázaní.

Kult smrti a potřeba zaznamenat své blízké, byť již po smrti tu byly vždy. Nebyly to jen obrazy, posmrtné masky, ale třeba i pramínky vlasů či kapky krve nošené v medailoncích. Ostatně tyto relikvie svatých najdeme v kostelech jim zasvěcených.

Zhmotnění vzpomínek si ale nemohl dovolit každý, portrétování byl luxus, který si mohli dopřát jen ti nejbohatší. Příchod fotografie situaci výrazně zlepšil. Přestože fotograf nezaznamenával každou rodinnou sešlost, mohla si ho jednou za čas dovolit i střední třída.

Ono jednou za čas však znamenalo většinou právě při něčím úmrtí, kterých ve druhé polovině, kdy řádily epidemie tuberkulózy, záškrtu či cholery, nebylo zrovna málo.

Jen málokdo si ale chce připomínat svého příbuzného či partnera jako nebožtíka. Jen pár let po vynálezu daguerrotypie se tak vyprofilovala specializace fotografů na posmrtné snímky.

Kromě silného žaludku a oproštění se od emocí musel mít fotograf nejen cit pro fotografii a umění, ale i technické či kutilské schopnosti. Nebožtíky bylo potřeba zachytit (někdy doslova) tak, aby jejich smrt nebyla, alespoň na první pohled, vidět.

Ne vždy se to povedlo, protože někdy dorazil na místo až s několikadenním zpožděním, případně mrtvý vypadá kvůli špatné "prezentaci" jako bezduchá figurína.

Některá aranžmá jsou ale tak propracovaná a povedená, že se ani odborníci nemohou shodnout na tom, zda jde o posmrtný portrét, či nikoli. I proto, že živí na snímku na sobě nedávají zpravidla vůbec znát, že se fotí s mrtvolou, a to většinou ani děti. Pouze u matek je většinou vidět smutek v očích.