V noci ze 24. na 25. února 1956 na legendárním 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odsoudil tehdejší první tajemník ústředního výboru KSSS a Stalinův nástupce Nikita Chruščov v tajném projevu Stalinovo zneužívání moci, despotismus a kult osobnosti.

Chruščovova řeč, která zahájila destalinizaci Sovětského svazu, sice v noci ze 24. na 25. února zazněla na neveřejném zasedání, přesto o ní prosákly zvěsti na veřejnost. Stalin byl tou dobou sice již tři roky po smrti (zemřel 5. března 1953), nicméně Gruzínci - a především tamní mládež - byli hrdi na to, že v čele Sovětského svazu stál bezmála třicet let právě Gruzínec, který podle rozšířeného mínění určoval světovou politiku a běh dějin. Nečekaná kritika na jeho adresu Gruzínce šokovala. Chápali to jako urážku a útok na svou národní hrdost.

Chruščovův projev jako urážka gruzínské národní hrdosti

Několik dní před třetím výročím Stalinovy smrti uspořádali gruzínští studenti demonstrace u diktátorova pomníku v metropoli Tbilisi nedaleko břehu řeky Kury. K tomu se v následujících dnech přidaly demonstrace i v dalších částech Gruzínské SSR.

Sedmého března pochodovaly tisíce mladých lidí po hlavní tbiliské Rustaveliho třídě k budově místní vlády (nynější budova parlamentu) a provolávaly slávu Stalinovi, den nato pak demonstrace přerostly v kritiku režimu. Studenti se ptali, proč ve městě nejsou u příležitosti výročí Stalinovy smrti smuteční vlajky a proč na úřadech nevisí portréty Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Jeden z vůdců ukázal směrem k velitelství sovětských ozbrojených sil a vyzval dav, ať se jde zeptat přímo tam.

Demonstranti se následně přesunuli před velitelství, bušili na bránu a radikální studenti požadovali nezávislost Gruzie. Devátého března, v den třetího výročí Stalinova velkolepého pohřbu, se k nim připojili také zaměstnanci a dělníci. Demonstrovalo několik desítek tisíc lidí, policie nedokázala dav zvládnout.

Zdálo se, že strana a vláda dávají zpátečku. Šéf gruzínských komunistů Vasilij Mžavanadze ve veřejném projevu oznámil, že přání lidu bere na vědomí. Večer na shromážděních u Stalinova pomníku a na Leninově náměstí (dnešní náměstí Svobody) opět zazněly protisovětské a nacionalistické projevy.

Krvavý zásah armády

Demonstranti přednesli své politické požadavky, mimo jiné propuštění politických vězňů či odvolání Chruščova. Krátce před půlnocí se pak snažili proniknout do budovy radiokomunikací, v ten moment ale jednotky sovětské armády zahájily do davu palbu. Do centra města vjely tanky a kolem třetí hodiny ráno nepokoje rozehnaly. Demonstranti se neúspěšně pokusili obnovit protesty ještě 10. března, armáda ale už tou dobou obsadila všechny strategické body ve městě a rozháněla všechny větší skupiny lidí.

Při krvavém potlačení protestů zahynuly podle odhadů více než dvě stovky lidí, několik stovek dalších bylo zraněno nebo zatčeno. Oficiální údaje ovšem nejsou k dispozici.

Tbiliský masakr z roku 1956 byl v Sovětském svazu tabu, partaj protesty prezentovala jako provokaci zahraničních agentů a zásah armády jako sebeobranu. Události na Gruzínce těžce dopadly a desítky let se v této svazové republice žádné veřejné protesty nekonaly. Krvavá noc z devátého na desátého března 1956 byla bolestivým důkazem, že navzdory destalinizaci a jistému uvolnění se partaj svého mocenského monopolu nehodlá za žádnou cenu vzdát. Loajalita Gruzie vůči sovětskému vedení byla už navždy vážně narušena.