Provozovatel televizního vysílání má (na rozdíl od rozhlasového vysílání a tiskových a dalších médií) významnou povinnost zajistit objektivitu a vyváženost. Ta stanoví zákon a vytváří pro to poměrně silné kontrolní mechanismy.

Důvodem je mimořádně silný dopad vysílání na svobodné vytváření názorů velké části obyvatelstva, a tedy potenciál manipulovat pomocí televizního vysílání veřejným míněním. Důvodem je též to, že do elektromagnetického spektra se donedávna vešlo příliš malé množství televizních kanálů, takže nebylo možné předpokládat spontánní vznik dostatečně pluralitního názorového prostoru.

Intuice pracuje

Vyváženost a objektivita v tiskových i elektronických médiích je teoreticky dost komplikovaný, strukturovaný problém. V jednotlivém případě by mohl vyžadovat složitou analýzu a rozhodnutí, opírající se o mnoho údajů o již proběhlém a také o připravovaném vysílání. Proto bych nepodceňoval snahu vedení Primy získat čas pro takový rozbor.

Na druhé straně, jak plyne z následujícího podrobného popisu, se veškerá složitost v praxi – právě pro košatost takové analýzy – nakonec stejně musí "zdrcnout" do intuitivního, o zkušenost opřeného, a též odváženého rozhodnutí, které lze učinit rychle. Proto si vcelku myslím (abych čtenáře nenapínal), že odložení pořadu o den nebylo až tak nutné. Na druhou stranu bych však nepojmenoval tento krok jako skutečnou cenzuru.

Takže nyní podrobně.

Povinnost dodržet zásady objektivity a vyváženosti se týká zpravodajských a politicko- publicistických pořadů. I když předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání veřejně prohlásil, že takovým pořadem talk show Jana Krause není, mám o tom vážnou pochybnost. Jednotlivé díly pořadu sice častokrát takovou povahu nemají, ale nemalá část naopak ano. Hovoří se v nich o politice, vyjadřují se jednoznačně politické názory, diskutuje se o politických otázkách, byť často i v nadsázce a s humorem. Nejde však o nepolitickou zábavu. Speciálně díl s panem Brady se zaměřil na výsostně politické téma – hanebnosti českého presidenta.

Jak by rozhodovaly soudy?

RRTV není tím, kdo tuto otázku může definitivně rozhodnout. Vždy by nakonec rozhodoval správní soud.

Podíváme-li se na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve sporu C. X. proti RRTV z roku 2006, vyplývá z něj, že soud považuje za politicko-publicistický pořad takový, jehož obsahem je kritika postupu klasického politického subjektu.

Konkrétně NSS uvedl: "Na rozdíl od Městského soudu je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že v případě reportáže "Vládní tunel" se jednalo o typický politicko – publicistický pořad, neboť obsahem reportáže byla kritika postupu vlády při prodeji majoritního podílu ve společnosti A. Vláda je přitom klasickým politickým subjektem, vzešlým z volebního souboje politických stran a politických hnutí a reportáž, v tomto případě kritická, tohoto subjektu se týkající, musí být nepochybně posuzována podle kritérií uvedených v § 31 odst. 3 zákona."

Kritika postupu presidenta při udělování státních vyznamenání vykazuje prakticky stejné rysy. Navíc se tento konkrétní díl poměrně dost odchýlil (byť zcela oprávněně) od běžného schématu tím, že na začátku vystoupila celá skupina hostů s politickými stanovisky. Zodpovědný provozovatel vysílání přinejmenším musel zbystřit a vycházet z toho, že pořad nabyl rysů politicko-publicistických.

A hned je tu víc povinností

Pokud tedy jde o politicko-publicistický typ pořadu, pak má provozovatel vysílání povinnost zajistit, aby vedle názorů skupiny, která se natáčení zúčastnila, zazněly, byť ne nutně ve stejném pořadu, v přiměřené míře i názory odlišných či přímo opačných názorových skupin. Musí si tedy, alespoň rámcově, učinit jasno, kolik takových vyjádření již odvysílal, kolik jich v blízké době bude schopen získat a odvysílat, neřkuli zda to bude možné v rámci dalších dílů tohoto pořadu (což není pravděpodobné vzhledem k zaměření moderátora, ale i předpokládatelné neochotě příznivců Zemana).

Vyváženost se skládá z minimální přítomnosti relevantních názorů, a dále z prostoru přiměřeného síle názorů. Zákon totiž stanoví, že při posouzení vyváženosti se vezme v potaz síla skupiny, která ten určitý názor zastává. Provozovatel vysílání, který tak má posoudit situaci, kdy se opačný názor váže k podporovatelům presidenta, zvoleného v přímé volbě, a který si bez ohledu na názor "pražské kavárny" udržuje podporu velké části obyvatel, nemá lehký úkol. Prostor, který by teoreticky měl poskytnout polemice s názory, které v pořadu kritizovaly presidenta, by mohly být značný.

Samozřejmě nelze takto kalkulovat na lékárnických váhách. Součty se také mají vztahovat k celku programu, tedy delšímu časovému úseku. Na druhou stranu jde o jednorázovou událost – státní vyznamenání. A aby komplikací pro vyhodnocení situace nebylo dost, je zde bleskový průzkum veřejného mínění, podle něhož většina veřejnosti neakceptuje postup presidenta vůči panu Bradymu.

A pak je tu objektivita

A to máme teprve vyváženost. Dále je provozovatel povinen dodržovat zásady objektivity. Ty lze vztahovat jen na faktická tvrzení. I v tomto typu pořadu jistě nějaká faktická tvrzení zazněla. Je otázka, zda jsou pravdivá, zda je zřejmé, z jakého zdroje pocházejí. Zejména u tvrzení, která se týkají cti a pověsti konkrétních osob, může být provozovatel za jejich obsah odpovědný.

Znovu opakuji, že všechny tyto úvahy a hodnocení samozřejmě neprobíhají takto analyticky a teoreticky. V praxi jde, jak patrno z komplexnosti této odpovědnosti, o intuitivně shrnující posouzení, v němž se nedají počítat přesná procentíčka a vteřiny vysílacího času.

Tato intuice se ale musí zároveň opírat o znalost všech uvedených aspektů na jedné straně a znalost vysílacího schématu, obsahu zpravodajství a politicko-publicistických programů dané televize na straně druhé. Teprve na tomto základě může provozovatel vysílání v podobném případě vše posoudit a říci: ano, do toho jdeme, to si ustojíme, případně jak vyváženosti dosáhnout třeba v dalších pořadech.

A teď tu o cenzuře

Dále je nutno si uvědomit, že článek 17 Listiny vedle prvků volného přístupu k informacím a svobody slova (tedy též oné "vyváženosti") zcela striktně zakazuje cenzuru. Co je cenzura v praxi, není v českém prostředí příliš vyjasněné.

Může mít různé formy, od plíživých předběžných, po přímé, otevřené a následné, zasahující do již hotového, předaného díla. Rozbor těchto forem v současných českých médiích by vydal na dizertační práci a byl by potřebný jako příslovečné drbání kozy.

Odstavec 3 článku 17 Listiny příkře uvádí, že "cenzura je nepřípustná". Nelze ji tedy připustit ani pro dosahování vyváženosti – té je nutno docílit jinak. Není tedy přípustné tu a tam cosi vystřihnout, prakticky jedinou možností je dát prostor odlišným názorům. Naštěstí TV Prima neřešila věc zásahem do odevzdaného pořadu (jedinou výjimkou by mohlo být, pokud by obsahoval tvrzení zasahující do cti a pověsti osob, za které by provozovatel vysílání byl odpovědný a nebyl by schopen obhájit jejich pravdivost).

Bylo dobře, že se proti potenciální hrozbě či jen náznaku cenzury hlasitě ozvala veřejnost. Zákony totiž neposkytují přímý a rychlý prostředek ochrany. Řízení před RRTV by bylo na dlouhé lokte, a stejně by případně vedlo jen k sankci, nikoli skutečné nápravě mediální komunikace. O to víc je důležitý postoj občanů, kteří se za požadavek Listiny základních práv a svobod ihned postavili.

Každý provozovatel televize bude v podobných případech vystaven nelehkému rozhodnutí, které bude řešit v časové tísni. Pokud však chce mít pověst ochránce svobody projevu a vystříhat se podezření z cenzury, měl by být připravený taková rozhodnutí dělat rychle a především odvážně. Raději tedy případně prohrát nějaký marginální navazující spor o ochranu osobnosti nějakého politika, případně o sankci či její výši od vysílací rady, než připustit, že by na něm i jen pár dní ulpěl zápach cenzury.

V tomto konkrétním případě si však nemyslím, že by šlo o návrat starých časů. Ty se asi plíží nenápadnějšími cestami. Jsou rafinovanější a více skryté, odehrávají se v přípravných fázích zpravodajství a publicistiky. Důležité již dávno není, o čem a jak se píše a vysílá, ale o čem se mlčí, anebo k čemu se úmyslně doplní, třeba i pod vlajkou plurality, redundantní informace, které jsou schopné jednoznačná fakta rozmlžit a ponechat čtenáře či diváka ve zmatku a nejistotě, co se vlastně stalo, kdo je Losna a kdo Mažňák, a zda se to celé vůbec opravdu přihodilo.

Oldřich Kužílek pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor poradcem pro otevřenost veřejné správy, Otevřená společnost o.p.s.