Když byl v rámci hudebních cen MTV 7. května představen klip z nadcházejícího hraného filmu Malá mořská víla studia Disney, fanoušci původního kresleného seriálu z roku 1989 na sociálních sítích prohlásili, že nevidí nic, co by se jim mělo líbit. Tedy, přesněji řečeno, vlastně psali, že nevidí vůbec nic, napsal server BBC.

Jeden komentátor za druhým si stěžovali, že údajně magická a romantická scéna mezi Ariel (Halle Baileyová) a princem Erikem (Jonah Hauer-King) byla tak tmavá a zašedlá, že se dalo stěží poznat, co se tam děje. Jistě, dotyčná scéna se odehrává v noci, ale stejně... „Kde je světlo? Kde jsou barvy? Vypadá to hrozně tmavě,“ mrmlal jeden z uživatelů na twitteru. „Praskly jim během natáčení všechny žárovky?“ ptal se jiný.

Byl to největší protest proti šerému nasvícení filmu od... vlastně od předchozího uvedení klipu k dalšímu hranému remaku studia Disney Peter Pan a Wendy o dva měsíce dříve.

Nejde ale jen o problém disneyovských pohádek. Ať už jde o takové kasovní trháky, jako je Batman či Avengers: Endgame, anebo výpravné televizní seriály, jako Hra o trůny nebo Mandalorian; diváci si na sociálních sítích pravidelně stěžují, že dívat se na současnou megarozpočtovou zábavu je stejné, jako dívat se za mračného večera do jeskyně.

A jejich údiv z tohoto ponurého osvětlení jen podtrhuje jas a ostrost hollywoodských hitů z předchozích desetiletí. Jedním z příkladů je finále filmu Titanic z roku 1997. Odehrává se uprostřed oceánu uprostřed noci, ale nemusíte mhouřit oči, abyste viděli, co Jack a Rose dělají.

Proboha, proč?

Dlužno podotknout, že klipy a upoutávky budou vždycky vypadat tmavší za jasného dne na obrazovce telefonu než při promítání v kině na velké plátno. Ale i odborníci, kteří porovnali palety nových a starých filmů, potvrzují, že tento pochmurný trend není jen záležitost našich telefonů a vzpomínek viděných přes růžové brýle. Pokud jde o kinematografii, skutečně žijeme v době temna.

Tak proč tolik filmařů tlumí světla? Prostá odpověď zní: protože mohou. Je to už deset let, co digitální video předstihlo celuloid a v roce 2016 bylo více než 90 procent filmů natočeno digitálně. Jednou ze změn, které tato technologie přinesla, je, že režiséři mají nyní na place k dispozici videomonitory, které jim přesně ukazují, co kamery snímají. Okamžitě vidí, zda jsou na plátně všechny potřebné detaily, a mohou tak experimentovat s nižším osvětlením.

U celuloidu neexistuje ekvivalentní způsob, jak v reálném čase zkontrolovat, zda scéna není příliš temná, a proto „nejbezpečnější bylo natáčet s dostatkem světla, i když scény měly být tmavé“, řekl producent Edward Vega ve videu na Voxu k tomuto tématu.

Ovšem v případě digitálního snímání to tak není. Nová technologie osvobodila režiséry v tom smyslu, že své filmy mohou točit v inkoustovějším zbarvení než kdykoli předtím.

Ale proč by měli filmaři chtít, aby jejich dílo vypadalo, jako by ho natočili během zatmění Slunce? Jedním z důvodů je, že v posledním desetiletí v Hollywoodu převládá sci-fi a fantasy, tedy žánry, které jsou často spojovány s výraznými, odvážnými barvami a přemrštěností.

Režiséři na tento stereotyp reagují tím, že své vlastní kasovní trháky točí v ponuřejším a drsnějším tónu s estetikou padesáti odstínů šedi. Podobně se režiséři snaží odlišit své hrané filmy od klasických kreslených filmů studia Disney tím, že jim dávají naturalističtější osvětlení. Chtějí, abychom věděli, že i když vyprávějí příběhy o létajících dětech a zpívajících krabech, vyprávějí vážné a dospělé příběhy o létajících dětech a zpívajících krabech.

Tento úspornější, chmurnější přístup byl na nějakou dobu zajímavý. Ale soudě podle on-line reakce na Malou mořskou vílu a Petera Pana a Wendy, je čas, aby režiséři zvolali: „Budiž světlo!“

Koneckonců, v reálném světě máme dost ponurosti, se kterou se musíme vypořádat. Možná je načase, aby se Hollywood opět začal opájet barvami a jasem, jaké nabízí sci-fi a fantasy, a dal nám několik filmů o Supermanovi a Hvězdných válkách, které doslova sežehnou sítnice. Ostatně jak se říká, před rozbřeskem je vždycky největší tma.