Sedmadvacátého dubna 1945 byla založena druhá rakouská republika, když sociální demokrat Karl Renner vyhlásil nezávislost, sestavil první poválečnou prozatímní vládu a prohlásil anšlus nacistickým Německem z roku 1938 za neplatný, byť pro něj tehdy v referendu paradoxně sám hlasoval.

Jsem doktor Karl Renner a hodlám tady vládnout

Pouhý den poté, co Rudá armáda 2. dubna 1945 zahájila Vídeňskou operaci, se na polním velitelství sovětské 103. gardové střelecké divize v Köttlachu nedaleko Gloggnitzu přihlásil elegantní starý pán v černém obleku, představil se jako doktor Karl Renner a nabídl Sovětům spolupráci. „Jako poslední předseda parlamentu bych mohl svolat parlament a sestavit prozatímní rakouskou vládu na dobu trvání války,“ navrhl.

Velitel 3. ukrajinského frontu Fjodor Ivanovič Tolbuchin telegrafoval Stalinovi, co si mají se staříkem počít. Pokud jde o Stalinovu reakci, existují dvě verze. Podle první z nich si sovětský vůdce na Rennera vzpomněl už před tímto hlášením a na poradě velení prohlásil: „Kde je vlastně ten sociální demokrat Karl Renner, který byl žákem Karla Kautského? Patřil dlouhá léta k vedení rakouské sociální demokracie, a pokud se nemýlím, byl předsedou posledního rakouského parlamentu. Nesmíme přehlížet vlivné síly stojící na antifašistických pozicích.“ Podle jiné verze po obdržení zprávy od Tolbuchina Stalin zvolal: „Cože, Renner? Ten starý zrádce ještě žije?“ Pak se ovšem zaradoval, že to je přesně ten „muž, kterého potřebujeme."

Ať tak či tak, Sověti nabízenou spolupráci přijali. Renner vypracoval prohlášení o nezávislosti Rakouska a spolu se svým stranickým kolegou Adolfem Schärfem, komunistou Johannem Koplenigem a Leopoldem Kunschakem z Křesťansko-sociální lidové strany podepsal tento dokument 27. dubna 1945 na vídeňské radnici.

Západní spojenci ovšem Rennera vnímali jako Stalinův nástroj a byli vůči němu zpočátku značně rezervovaní. Měli také proč. Po anšlusu Rakouska z 13. března 1938 se konalo 10. dubna následné referendum, v němž se pro připojení země k Německu oficiálně vyslovilo 99,73 procenta voličů. Týden před plebiscitem Renner v jednom rozhovoru prohlásil: „Jako sociální demokrat, a tedy zastánce práva národů na sebeurčení, jako první kancléř Německého Rakouska a jako bývalý předseda jeho mírové delegace v Saint Germain budu hlasovat pro.“

Moravský rodák a „František Josef II.“

Karl Renner (1870-1950) se narodil v moravské vinařské rodině z Dolních Dunajovic, která za jeho mládí zchudla. Na studia práv ve Vídni si vydělával jako domácí učitel a po získání doktorátu se rozhodl pro politickou kariéru v Sociálně demokratické straně dělnické (SDAP). V roce 1907 se stal poslancem Říšské rady.

Po zániku monarchie stál od 30. října 1918 do 7. července 1920 v čele tří po sobě jdoucích vlád, přičemž byl také v čele rakouské delegace na jednání o Saintgermainské mírové smlouvě, jejímž cílem bylo formální ukončení válečného stavu a rakouského státu z doby před rokem 1918 a vznik relativně malého Rakouska.

Když se SDAP stala ve volbách v roce 1930 nejsilnější stranou díky velkým ztrátám křesťanských sociálů (pozdějších lidovců), převzal Renner předsednictví parlamentu. V březnu 1933 se ale funkce na přání své strany vzdal. Kancléř Engelbert Dollfuss následně parlament rozpustil a nastoupil austrofašistický režim. Válečné roky strávil Renner v domácím vězení v Gloggnitzu, po válce se pak 27. dubna 1945 počtvrté vrátil do funkce kancléře.

Je nepochybně i jeho zásluhou, že se Rakousko a většina Rakušanů nepovažovali za spoluviníky a nadšené podporovatele třetí říše, ale naopak za první Hitlerovy oběti.

V prvních svobodných volbách v Rakouské republice 25. listopadu 1945 získali lidovci těsnou, ale stabilní absolutní většinu nad sociálními demokraty a spojeneckými komunisty (85 ku 80 mandátům). Karl Renner skončil jako prozatímní kancléř a stal se spolkovým prezidentem, jímž byl až do smrti.

Osmdesáté narozeniny oslavil 14. prosince 1950 ještě při dobrém zdraví. O deset dní později na Štědrý den ale utrpěl mozkovou mrtvici a v noci na Silvestra 1950 zemřel. Rakušané mu ještě za jeho života díky jeho zásluhám s oblibou říkávali František Josef II.