Její smysl pro motiv, perspektivu a světlo ji učinily výjimečnou: Jako první profesionální západní fotograf směla fotit v roce 1930 v Sovětském svazu a jako první válečná reportérka doprovázela americké vojáky během druhé světové války.

Bourkeová-Whiteová se narodila 14. června 1904 v New Yorku. Rodiče jí umožnili studovat na vysoké škole, což u jejích vrstevnic nebývalo tak běžné. V roce 1927 otevřela svůj první fotografický ateliér a proslavila se působivými reportážními fotografiemi. V roce 1931 se přestěhovala do New Yorku, dokonce rovnou do slavného mrakodrapu Chrysler Building. Mezi špičku amerických fotografů se dostala díky svým reportážím ze Sovětského svazu a z Ameriky v době Rooseveltova programu New Deal.

Fotka na titulní straně prvního čísla magazínu Life

Od roku 1936 pracovala pro americký časopis Life jako první fotoreportérka a její snímek ze stavby přehrady Fort Peck se dokonce dostal na titulní stranu prvního čísla tohoto magazínu 23. listopadu 1936. Tento snímek (ZDE) společně s její slavnou fotografií Mahátmy Gándhího (TADY) zařadil před časem časopis Time mezi 100 nejvlivnějších fotografií všech dob.

Jako reportérka a fotografka se proslavila především za druhé světové války. Dokumentovala nástup nacismu v Evropě, na podzim 1941 v Moskvě zachytila nálety německé luftwaffe a byla první ženou, která se oficiálně stala válečnou zpravodajkou americké armády. Účastnila se náletů USAAF v Tunisku a od konce roku 1942 doprovázela americké jednotky při pozemních operacích v severní Africe, Itálii a Francii. S generálem Georgem S. Pattonem dorazila v březnu 1945 do Německa.

Ve třetím dubnovém týdnu fotografovala krátce po osvobození koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Pořídila tam otřesné fotografie mrtvol naskládaných před krematoriem. „Používat fotoaparát byla skoro úleva. Vytvořilo to alespoň částečnou bariéru mezi mnou a tou hrůzou kolem,“ vzpomínala později.

Bourkeová-Whiteová fotografovala také válku v Koreji nebo násilnosti v Indii a Pákistánu. Musela se prosadit v novinářském světě, v němž stále ještě dominovali muži - a využívala k tomu svůj šarm. Díky tomu získávala přístup na místa, kam se jiní fotografové nedostali.

Její autobiografie vyšla koncem roku 1963 a několik měsíců se držela na seznamu bestsellerů New York Times. Newyorské rodačce bylo tou dobou 59 let, trpěla Parkinsonovou chorobou, nemohla už cestovat ani pracovat. Na následky zákeřného nervového onemocnění zemřela v srpnu 1971 v 67 letech. Své životní krédo kdysi formulovala jako „neukojitelnou touhu být u toho, když se píšou dějiny“.