"Tolik let jsem snila o tom, že nebudu mít žádné jizvy, žádnou bolest. A teď? Připadám si jako v nebi," řekla 52letá Phuc agentuře AP poté, co kvůli léčbě přijela na Floridu z Kanady, kam se s manželem utekla začátkem 90. let. V následujících devíti měsících postoupí sérii až sedmi laserových ošetření pod vedením dermatoložky Jill Waibelové, která jí nabídla bezplatnou léčbu. 

Život se Kim Phuc změnil 8. června 1972, kdy jihovietnamské síly omylem svrhly napalmové bomby na její vesnici. Dívka společně se svým bratrem vyběhla z chrámu, kde se s rodinou tři dny schovávali před boji, bomba dopadla kousek od ní.

Okamžitě jí začaly hořet šaty, které se na ní teplem prakticky odpařily. Popálená a vyděšená vyrazila s křikem směrem k zahraničním novinářům a poté upadla do bezvědomí. 

Život jí zachránili novináři

Měla štěstí, tehdy 21letý fotograf Nick Ut, devítiletou dívku okamžitě odvel do nemocnice. Nenechal se lékaři přesvědčit, že je na pomoc už pozdě a díky svému novinářskému průkazu si pro ni vyžádal lékařskou pomoc. 

Druhý den snímek vyšel na titulní stránce listu New York Times a následně za něj Ut získal Pulitzerovu cenu. Stačilo ale jen málo a na veřejnost by se nedostal. Agentura AP, pro kterou Ut pracoval, má přísné předpisy týkající se nahoty. A dívka poté, co jí shořely šaty, nahá byla. Naštěstí tehdy sloužící editor rozhodl, že hodnota snímku je mnohem důležitější než nějaká pravidla. 

I na dalším osudu dívky se podílel novinář - zpravodaj britské stanice ITV Christopher Wain zajistil její převoz do lépe vybavené nemocnice v Saigonu. 

"Neměla jsem tušení, kde jsem, co se mi stalo. Když jsem se probudila, byla jsem v nemocnici a měla strašné bolesti. Všude kolem mě byly sestry, měla jsem hrozný strach," vzpomíná pro AP Phuc. Popáleniny třetího stupně měla na třiceti procentech těla. Trvalo třináct měsíců, než jí lékaři dovolili nemocnici opustit.

Vietnam zneužil slávy jejího příběhu

Lékaři udělali vše, co bylo v jejich silách, ale hluboké bolestivé jizvy jí zůstaly. I proto chtěla studovat medicínu, aby mohla také pomáhat pacientům. Komunistický režim ve Vietnamu ji ale donutil školu opustit a vrátit se zpět do provincie, v níž vyrůstala. Udělali si z ní živou "propagandu", musela vystupovat před novináři a vyprávět jim to, co jí režim nařídil. 

S pomocí jednoho zahraničního novináře se Phuc podařilo v roce 1982 odjet na léčbu do Západního Německa. Když se pak nad ní slitoval vietnamský premiér, mohla odjet studovat na Kubu, kde se seznámila s manželem. V roce 1992 využili svatební cestu do Moskvy k tomu, aby při mezipřistání v Kanadě letadlo opustili a zažádali tak o azyl. 

Poté se se "strýčkem Utem" sešla ještě několikrát, založila nadaci zajišťující lékařskou a psychologickou pomoc dětským obětem války a společně s Utem sepsala svůj příběh.

"Jsem hrozně rád, že jsem jí tehdy pomohl. Beru ji jako svou dceru," říká 65letý fotograf, který je i nyní její oporou během lékařských zákroků, které jí pomohou zbavit jizev, bolesti a uvolní napětí v poničené tkáni.