Před desítkami tisíc let žil na odlehlém indonéském ostrově Flores tvor, který by mezi lidmi působil spíš jako postava z Tolkienova románu než jako náš vzdálený příbuzný. Měřil sotva metr, měl velká plochá chodidla, drobnou lebku a mozek o velikosti grapefruitu. Přesto dokázal vyrábět kamenné nástroje, přežít v drsném prostředí a lovit zvířata několikanásobně větší, než byl sám. Vědci mu dali jméno Homo floresiensis – svět si ho však zapamatoval jako hobita.

Objev, který změnil příběh lidstva

Když v roce 2003 archeolog Mike Morwood se svým týmem objevil v jeskyni Liang Bua na ostrově Flores částečnou kostru drobné ženy, považovali ji zpočátku za pozůstatky dítěte. Lebka však měla plně vyvinuté zuby moudrosti – patřila tedy dospělému. A nejen to. Lebka měla výrazné nadočnicové oblouky, téměř žádnou bradu a mozek třikrát menší než náš. Brzy se ukázalo, že nejde o žádného nemocného člověka druhu Homo sapiens, jak se někteří skeptici domnívali. Homo floresiensis byl samostatným druhem člověka, který žil na Floresu ještě před padesáti tisíci lety – tedy v době, kdy už se po světě šířili první moderní lidé.

Jeskyně Liang Bua, Indonésiezdroj: Profimedia.cz

Fosilie odhalily víc než jen jeho vzhled. Tělo bylo nízké, ale široké: masivní boky, krátká klíční kost a ramenní kloub posunutý dopředu dávaly těmto drobným lidem zvláštní, téměř primitivní postoj. A jejich zuby – to byla kapitola sama pro sebe. Odborníci zjistili, že velikost zubů moudrosti se v průběhu evoluce zmenšovala spolu se zvětšováním mozku. U druhu z Floresu se však tento vztah zcela vymykal pravidlům.

Tajemství ostrovního nanismu

Jak se z člověka vysokého přes metr a půl mohl stát drobný tvor s výškou pouhého metru? Jedno z vysvětlení nabízí takzvaný ostrovní nanismus – proces, při němž se izolované populace velkých zvířat i lidí na ostrovech postupně zmenšují, protože mají omezené zdroje potravy a žádné velké predátory, před nimiž by se musely bránit. Předpokládá se, že Homo floresiensis pochází z populace Homo erectus, která se na Flores dostala z Jávy – možná dokonce na improvizovaných člunech. Po statisíce let izolace se jejich těla i mozky zmenšily, aby lépe odpovídaly novému prostředí.

Jiní vědci ale tvrdí, že kořeny Homo floresiensis sahají mnohem hlouběji – k dávným australopitékům, tedy ještě starší větvi lidského rodokmenu. Některé jejich rysy, jako široká pánev nebo jednoduché čelisti, připomínají spíše africké předky než člověka vzpřímeného. Kdo tedy byli tito drobní obyvatelé Floresu? Vědci zatím nemají jednoznačnou odpověď, ale víme, že jejich druh obýval ostrov minimálně sedm set tisíc let. Z nalezišť jako Mata Menge pocházejí fosilie zubů a čelistí, které svědčí o tom, že tito malí lidé na Floresu žili dávno před příchodem Homo sapiens.

zdroj: Profimedia.cz

O jejich životě víme málo, ale důkazy z jeskyně Liang Bua napovídají, že Homo floresiensis sbíral rostliny a jedl maso – možná i syrové. Zbytky stegogonů, dávných trpasličích slonů, varanů komodských a hlodavců naznačují, že tito lidé lovili nebo požírali zdechliny. Nálezy dřevěného uhlí a kamenných nástrojů kdysi vyvolaly domněnku, že uměli používat oheň, ale později se ukázalo, že tyto stopy pocházejí až z doby, kdy jeskyni obývali moderní lidé. Zhruba před padesáti tisíci lety Homo floresiensis mizí z fosilních záznamů. Krátce poté se na ostrově objevují první Homo sapiens. Náhoda? Možná ne. Vymizení tohoto druhu mohlo souviset s příchodem moderních lidí, kteří zavedli novou konkurenci i změny v ekosystému.

Konec druhu – nebo legenda, která žije dál?

Může být možné, že někde v hustých lesích Floresu přežili tito malí lidé dodnes? Místní obyvatelé vyprávějí příběhy o drobných, chlupatých bytostech podobných lidem, které prý občas zahlédli. Vědci ale zůstávají skeptičtí – na tak malém a osídleném ostrově by bylo téměř nemožné, aby si živý druh člověka z doby kamenné udržel populaci bez povšimnutí. Na Floresu sice dnes žije komunita lidí s nižším než průměrným vzrůstem, avšak geneticky nemají s Homo floresiensis nic společného.

A přesto – kdo ví? Před několika lety byl totiž na Filipínách nalezen další drobný lidský druh, Homo luzonensis. Žil přibližně ve stejné době jako Homo floresiensis a měl také směs primitivních i moderních znaků. Dva různé druhy malých lidí, oddělené tisíci kilometrů oceánu – to rozhodně není náhoda. Každý nový objev posouvá hranice našeho chápání lidské historie. Homo floresiensis nám připomíná, že dějiny člověka nejsou jednoduchým příběhem od opice k člověku. Jsou spletitou sítí odboček, slepých uliček a záhadných druhů, které kdysi kráčely po Zemi – a z nichž jsme nakonec zůstali jen my.