Ačkoliv svatojánská noc odkazuje ke křesťanskému prorokovi a světci, v lidových tradicích se udrželo mnohé z pohanských oslav letního slunovratu. Ať už v zapalování vater, symbolizujících slunce na vrcholu sil, házení hořících košťat do vzduchu, což představovalo sluneční kotouč, ale mělo též odhánět čarodějnice, či pouštění zapálených kol z kopců, kde ohně plály, do údolí.

Lidé okolo ohňů tančili, veselili se a hodovali. Přes vatry také skákali. Ohni totiž přisuzovali očistnou moc, ale také se věřilo, že dodává sílu. Ohněm proskakovali mladí muži i páry, a to ruku v ruce. Zakládání ohňů se pak říkalo například "pálení Jána".

Ohněm dívky také prohazovaly uvitý svatojánský věneček. Pokud ho na druhé straně jejich vyvolený chytil, bylo to považováno za dobré znamení.

A právě věnec z bylin a kvítí natrhaného o svatojánské noci hrál i další důležité role. Bylo však třeba natrhat do něj devatero druhů. Skladba věnce se krajově lišila, k základu však patřila třezalka tečkovaná - zvaná též bylina svatého Jana. Další rostliny mohly být například plané růže, mateřídouška, dobromysl či heřmánek.

Obzvlášť silné byliny?

Byliny nasbírané o svatojánské noci měly mít největší léčivou sílu, ale i magický dopad. Svobodné dívky si správně upletené věnečky vkládaly pod polštář a doufaly, že ve snu spatří podobu svého nastávajícího. Jindy se tyto věnečky pouštěly po vodě, neboť měly napovědět, jak brzy nebo kam se děvče vdá. Věnečky se občas využívaly i jako základ svatojánského ohně, jinde tuto roli plnil ozdobený smrček zvaný janek.

A pokud odhlédneme od svatebního věštění, tak se z těchto bylin jednoduše dělaly čaje, odvary či masti - a někteří lidé je připravují i dnes. Ostatně v červnu bývá procházka do lesů a luk prostě pěkná.

V některých oblastech také děti z nasbíraných bylin dělaly lůžko pro odpočinek svatého Jana Křtitele. Ráno pak u lůžka nacházely drobnou nadílku.

Svatojánská noc se však pojila i s milostnou uvolněností a hledáním pokladů. K těm mělo člověka dovést kouzelné kapradí, rozkvétající právě o této noci.

Vatry kolem Masaryka

K místům, kde se tradice svatojánských ohňů, pokud je to možné, drží i v současnosti, patří Beskydy. Ve 20. letech minulého století se tam pak svatojánská tradice pěkně propojila s návštěvou prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Ten totiž 23. června 1928 navštívil Pustevny i Radhošť, načež se na nejvyšším vrcholu Beskyd, ale i na dalších hřebenech rozhořely ohně - a byly jich prý stovky.

Ostatně právě Radhošť, kde v Beskydech vždy zaplál první oheň, byl považován za sídlo Radegasta, slovanského boha války, vítězství, hojnosti, plodnosti, úrody - a Slunce.