Česká pobočka Viktoriagruppe dostala před 12 roky zakázku snů. Měla vytvořit a spravovat rezervní zásoby nafty pro Správu státních hmotných rezerv. Firma k jejich uskladnění zvolila bývalé sklady Bundeswehru v německém Krailingu.

Jenže namátková kontrola v roce 2014 zjistila, že v nádržích chybí 730 tisíc litrů. ViktoriaGruppe chybějící naftu doplnila. Další revize nenašla dokonce 5,5 milionu litrů nafty. Firma navíc tehdy dlužila přes tři čtvrtě miliardy korun na daních a poplatcích.

Stát se raději rozhodl zásoby, které by dokázaly pokrýt 2,5denní spotřebu, přestěhovat zpátky do Česka. Viktoriagruppe je ale v insolvenci a Češi se k vlastní naftě nemůžou dostat. 

Protikrizové rezervy v krizi

Systém státních rezerv má přitom ze své podstaty úbytkům důležitých komodit zabránit, a ne je naopak způsobit. Dostatečné zásoby by měly umožnit státu fungovat i v případě nějaké vážné krize. Strategické rezervy počítají s 24 různými krizovými situacemi, třeba povodněmi, vichřicí, migrační vlnou, nebo epidemií.

Česko si vydržuje hmotné rezervy v hodnotě 40 miliard korun. Půlku zásob tvoří ropa a ropné produkty, dalšími komoditami jsou obilí, máslo, mražené maso, čočka, měď, hliník, kaučuk, ale třeba i lék proti chřipce tamiflu.

Budoucnost je vždy nejistá, a tak státní rezervy představují vítanou pojistku. Zároveň je to i výhodná podnikatelská příležitost pro firmy, které získají možnost rezervy dodávat a spravovat. Většina komodit vyžaduje i pravidelnou obnovu, a firmy umí využít tento rotační pohyb ve svůj prospěch.

Milionové ztráty ze státní kapsy

Jak výnosný může být rotační byznys, ukázal stamilionový obchod na správu státního obilí, který získala společnost Navos. Podmínky zakázky byly pro firmu, která patří koncernu Agrofert ministra financí Andreje Babiše, nastaveny víc než výhodně. Skladovat musela 620 tisíc tun obilí, z toho mohla 40 procent použít k vlastním obchodům.

Jedinou podmínkou, kterou musí splnit, je udržování minimálního objemu zásob. Proto si firma mohla před třemi roky dovolit odmítnout státní požadavek na uskladnění dalších 270 tisíc tun rotačního obilí. Podle smlouvy měla minimální objem naplněný.

Nejvíc peněz ale mají firmy z toho, že se zásoby musí pravidelně obměňovat. Navos, který nakoupí obilí od státu za smluvní ceny, ho potom prodává na trhu. Pořizovací ceny od státu jsou výrazně levnější než tržní. Před čtyřmi roky byl rozdíl mezi oběma hodnotami dokonce dvojnásobný.

Smlouva se státem navíc firmě nediktuje, kdy a jak mají s obilím obchodovat. Proto není nijak výjimečné, že v době vysokých tržních cen obilí prodává a nedokupuje, takže sila nejsou zcela naplněna. I když se povinné minimum dodržuje, podstata zásob na horší časy, které by v ideálním případě měly být co největší, se trochu vytrácí. 

Správa státních rezerv nastavila v důsledku tlaku médií pro Navos nové podmínky skladování. Týkají se nahrazení paušálu platbami až za odvedené služby, zavádějí pokuty za nedoplnění požadovaného minima zásob do 24 hodin a nově i povinnost mít sila naplněná alespoň z 15 procent.

Problém tkví nejen ve špatně nastavených smlouvách, které poskytují firmám příliš velký manévrovací prostor. Společnosti navíc zkoušejí podvádět. Firmy, které skladovaly letecký olej v Heřmanově Městci, pravidelně vykazovaly povinnou obnovu zásob. Audit ale zjistil, že mezi roky 2009 až 2014 nevyměnily v nádržích ani kapku.

Pravda, správa rezerv se o miliony dokáže připravit i sama. V roce 2008 nevýhodně prodala sedm tisíc tun bavlny výrazně pod cenou. Její tržní cena byla tehdy dvojnásobná. 

Nakolik jsou hmotné rezervy státu důležité, ukazuje i skutečnost, že o nich rozhoduje bezpečnostní rada. A v ní v tuto chvíli nezasedá nikdo jiný než Babiš, který má díky tomu přímý vliv na obchodování státu se společností, kterou vlastní. 

Mizející zlatý fond

Krizové situace, při nichž bude nutné použít státní rezervy, můžou mít podobu ekonomických a finančních krizí. Českou finanční pojistku má na starosti Česká národní banka v podobě devizových rezerv. Jejich součástí nejsou pouze zahraniční peníze a dluhopisy, ale i "hmotné" rezervy ve zlatě.

České zásoby vzácného kovu se ale rok od roku tenčí. Ještě v druhé polovině 90. let vlastnila ČNB 70 tun zlata. Při masivním výprodeji v letech 1997 a 1998 zmizelo ze státní pokladnice 56 tun, které se investovaly do německých dluhopisů za 16 miliard korun. 

Český postoj ke zlatu je v porovnání se zbytkem světa spíše ojedinělý. Aktuální stav 10 tun zlata už netvoří ani jedno procento z devizových rezerv. Horší poměr mají ve světě pouze Brazílie, Trinidad a Tobago, Kanada a Maďarsko. Naopak sousední Slovensko má ve zlatě třetinu bankovních rezerv, Německo dokonce dvě třetiny. Některé země navíc zlato ve velkém skupují, světovým tahounem je v tomto směru jednoznačně Rusko.

Vedení české centrální banky nemá ke zlatu důvěru a nadále ztenčuje své zásoby každoroční ražbou a prodejem zlatých mincí. Jedním z důvodů jsou nulové úroky z vlastnictví zlata a také obrovské cenové výkyvy na světových trzích.

V roce 2001 měla jedna unce zlata hodnotu 250 dolarů, o deset let později dva tisíce dolarů, dnes 1300 dolarů. ČNB se této turbulentní hry odmítá účastnit. Dnes už víme, že tehdejším masivním výprodejem zlatých zásob ČNB přišla v přepočtu na dnešní ceny a kurz dolaru o částku 37,4 miliardy korun, které tehdy koupené německé dluhopisy určitě nepřinesly. Ale odhadnout vývoj trhů do budoucna je v podstatě nemožné.

Národní rezervy schované v zahraničí

Kauza s Viktoriagruppe odhalila ještě další slabinu českých rezerv - v případě krize pohonných hmot nedává smysl, aby se zásoby chybějícího paliva musely dovážet z ciziny. A zdaleka ne všechny rezervy jsou na území českého státu. Přitom velkou většinu zakázek na zásobování a ochranu zajišťují velké české firmy.

Trend se skladováním rezervních zásob na vlastním územím se prosazuje v celém světě. Německo před časem oznámilo, že chce mít do roku 2020 na svém území polovinu zásob zlata. Nizozemci už stáhli 123 tun zlata z USA na své území, Rakousko se chystá repatriovat 110 tun zlata uložených v Londýně.

Můžeme jen doufat, že další problémy českých státních rezerv o sobě nedají vědět, až když bude příliš pozdě. Naštěstí se zásoby využívají i průběžně v případě humanitárních krizí v zahraničí, což umožňuje nahlédnout na jejich skutečný aktuální stav.