Jestliže má někdo pověst imigrantského národa, pak jsou to jednoznačně Spojené státy. V českém prostředí se o imigrantech do Evropy mluví spíše jako o soudobém jevu na západě kontinentu spojeném velmi často s odlivem populace z muslimských zemí. Panuje totiž obecné přesvědčení, že z evropských států se v dřívější minulosti spíše emigrovalo než naopak. Za příklad může poslouži pohyb milionů Italů, ale také Němců nebo Skandinávců všemi myslitelnými směry, i když především za moře.

Také v Evropě však existuje historicky klíčový cíl imigrantů z kontinentu i z celého světa. Paradoxně je to "sladká" Francie.

Počátky Francie jako moderního státu sahají do sjednocování velmi rozdílných jazykových, etnických a dokonce i náboženských oblastí od konce Stoleté války; Bretaň byla po dlouhou dobu zcela svébytnou politickou jednotkou, řada částí dnešní Francie patřila Španělsku, jako Franche-Comté, o odbojné Korsice nemluvě.

Absolutističtí panovníci se snažili vytvořit jednotnou entitu definovanou katolickou vírou a francouzštinou, revoluce v roce 1789 a republikánské myšlenky však tuto ideologii proměnily. Zatímco řada evropských států byla v zajetí rostoucího nacionalismu, Francouzem se člověk mohl stát přihlášením se ke společné identitě reprezentované rovností před zákonem, svobodou vyznání nebo respektem k čistě laické povaze státu.

Na konci 19. století Francii a imigraci výrazně ovlivnily dva klíčové jevy - prvním byl počátek koloniálního impéria a druhým velmi pomalý přírůstek populace ve srovnání se zbytkem tehdy prudce rostoucí Evropy. Nejvyšší dopady měla populační krize po velkých konfliktech v letech 1871 a 1914 – 1918, kdy na dva miliony lidí Francouzů zemřelo a více než milion jich bylo zmrzačeno.

Intelektuálové i demografové se tehdy domnívali, že Francie je na přímé cestě k zestárnutí a pomalému vymření, což bylo považováno za reálné nebezpečí, po boku dynamického a mladého Německa. Země se tedy rozhodla přijmout tolik potřebnou pracovní sílu z Itálie, Belgie, Polska anebo Československa. Na začátku 30. let byla Francie druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě, hned po Spojených státech. Celkem jich přijala skoro tři miliony.

Po ukončení druhé světové války pokračoval nábor pracovních sil, i když demografický výhled se změnil a počet obyvatel začal rychle růst. Mezi nejpočetnějšími příchozími byli Portugalci z chudých zemědělských oblastí nebo Italové z jihu, jejichž přítomnost nelichotivě reflektuje řada dobových filmů. Pracovní programy byly ukončeny až v roce 1974, ačkoli i poté přicházeli zahraniční pracovníci, nově především z původně francouzského Maghrebu kvůli jazykovému vybavení Tunisanů, Alžířanů a Maročanů.

Koloniální dědictví

Koloniální impérium tvořilo druhý zásadní zdroj imigrantů, ať už šlo o osoby arabského, berberského nebo černošského původu. Už po francouzské revoluci zámořské departmenty jako Réunion, Guadeloupe nebo Martinique získaly své politické zastoupení a jejich obyvatelé občanství, což po zrušení otroctví 1848 přivedlo do Francie první svobodné černochy včetně několika zástupců Národního shromáždění.

Občanstvím disponovali také obyvatelé čtyř starých koloniálních měst Senegalu; Saint-Louis, Dakaru, Gorée a Rufisque. Situace přibývajících černých Francouzů – dnes má země největší černošskou populaci v Evropě – nebyla idylická, ale třeba oproti Spojeným státům byla považována téměř za ráj na zemi. Francie se stala pro svůj liberální přístup cílem řady afroamerických umělců, sportovců i návštěvníků, největší zlom však představovaly obě světové války, kdy byli obyvatelé kolonií nutně potřeba k obraně země.

Příchod Alžířanů, ať už to byli Arabové nebo příslušníci různých berberských kmenů, ovšem souvisí s jinou válkou - za nezávislost. Jedním z francouzských způsobů, jak udržet Alžírsko pod svou nadvládou, bylo darovat mu status integrální součásti své země a obyvatelům občanství. Podobně se mimochodem zachovalo Salazarovo Portugalsko se svými africkými koloniemi. Po neúspěchu této strategie a ukončení války novým prezidentem de Gaullem se kromě usedlých Francouzů zpět vrátily i tisíce Alžířanů bojujících na straně koloniální mocnosti. A s nimi jejich rodiny.

Posledním významným zdrojem imigrantů do Francie byla nakonec imigrace humanitární a politická. Už v průběhu likvidace a začleňování větší části Polska do Ruského impéria se do Paříže přesunula prakticky celá národní elita včetně takových osobností, jako byl spisovatel Adam Mickiewicz.

Novodobou Francii uhnětly ruce imigrantů

Po arménské genocidě to byla opět Francie, která přijala největší množství uprchlých, zbídačených Arménů, jejichž rodiny většinou padly za oběť tureckého vyvražďování. Podobně zbídačení byli němečtí a jiní středoevropští židé z okupovaných oblastí. Až sto tisíc z nich prchlo před Hitlerem do Francie před vypuknutím druhé světové války. Ve stejné době se tam přistěhovalo také mnoho republikánských Španělů, Basků a Katalánců, prchajících před Frankovým režimem.

I současná Francie zůstává hlavním cílem žadatelů o azyl v Evropě a přijímá uprchlíky z válečných konfliktů a jejich rodiny, i když třeba Syřanů zatím jen několik desítek.

Příchod takového množství imigrantů v různých vlnách a za různými účely se v žádném případě neobešlo bez konfliktů nebo vzrušených reakcí ze strany médií, politiků a většinové veřejnosti. Už koncem 19. století plnily stránky francouzských plátků posměšné články a nenávistné karikatury černochů považovaných za sauvages, tedy divochy. Židé, ať už pocházeli odkudkoli, čelili nenávisti ještě mnohem větší. Zvlášť v meziválečném období byli obviňováni z příprav spiknutí a podrývání katolické podstaty Francie, což byl sentiment, kterého se nejkonzervativnější a obvykle venkovská část společnosti nikdy nezbavila. Dnes ho reflektuje třeba pravicová Národní fronta.

Nacionalisté si bílou Francii nevydupou. Proti dějinám jít nejde

Portugalci, Italové a Španělé, obvykle žijící na místech současných arabsko-berberských ghett, se zase často setkávali s útoky pro svou snědou pleť, špatnou znalost jazyka a údajnou lenost. Zejména Portugalci si museli připadat podobně jako dnes Mexičané ve Spojených státech - společnost je vnímala jako obhroublé zahradníky a nevzdělané chůvy ze středověkého prostředí a dávala to okázale najevo. V 70. a 80. letech se hlavním cílem bez ohledu na islám stali severoafričtí berbeři kvůli neochotě opustit tradiční zvyky, způsob oblékání a případům rodové msty. Strach z teroristických útoků tehdy naopak vzbuzovali radikální marxisté.

Také dnes je situace napjatá, a to zejména kvůli radikální mládeži využívající extrémní islám jako prostředek své frustrace. Nejsou první ani poslední. Podobná frustrace a malá perspektiva zaměstnání dovedla řadu mladých mužů italského původu ve Francii k zapojení do struktur zločineckých organizací a mladé levicové Francouze k jiným formám terorismu.

Francie se však těžko může po dvou staletích otevřenosti zavřít do sebe a stát se bílou, katolickou zemí, jak by si to představovali nacionalisté. Takovou zemí totiž nikdy nebyla. Dnes na jejím území zcela bez negativní pozornosti žijí miliony lidí italského, portugalského, arménského, polského a velmi často také maghrebského původu. Premiérem je Manuel Valls narozený v Barceloně, ministryně školství je muslimka původem z Maroka a jen v rámci současné vlády bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.

Francie je a už navždy bude národem imigrantů. Důležité je jen to, aby se ze současných imigrantů, jako v minulosti, opět dokázali stát Francouzi.