Dostat se k izolovanému ostrovu není snadné. Asi 40 kilometrů jižně od liberijského hlavního města Monrovia se nachází vesnice Marshall, ze které je po řece ostrov přístupný. Místní obyvatelé o něm dobře vědí, oklikou se mu však vyhýbají.

Jedna z prvních věcí, kterých si při návštěvě Libérie ihned všimnete, je hustý výskyt opic. Liberijci je běžně chovají jako domácí mazlíčky a to platí i pro obyvatele Marshallu. Opice z ostrova jsou však tabu. Ze všech stran se vám dostane varování o tom, že "vás obyvatelé opičího ostrova sežerou zaživa". A když místní zjistí, že chcete ostrov na vlastní pěst navštívit, označí vás za hlupáka.

Za 80 dolarů, což je na místní poměry docela dost, vám sice pronajmou motorovou loďku a doporučí vybavit se ovocem, které opice alespoň na moment zklidní, doprovodit vás však odmítnou. Výjimkou je Jerry, který se živí jako strážce ostrova. Říká, že "šimpanzi úročí pouze na cizí, jsou sice agresivní, ale bojí se vody, takže z ostrova neuplavou". 

Voda tak zůstává jedinou neprolomitelnou bariérou, která ostrovní populaci drží od rozpoutání humanitární katastrofy. Neméně fascinující je potom příběh, který stojí za pozadím ostrova a jeho obyvateli.

Testování zvířat s lidskou tváří

Nedaleko ležící Liberijský institut pro biochemický výzkum je původním domovem 60 šimpanzů, kteří přestali být užitečnými. Lékařský výzkumný program newyorského krevního centra, jednoho z největších distributorů krve ve Spojených státech, se jmenoval VILAB a odstartoval v roce 1974 za rozkvětu testování na zvířatech. 

V rámci hledání léčebných postupů a vakcín bylo více než 100 šimpanzů infikováno nemocemi jako žloutenka nebo říční slepota. Betsy Brotmanová, původní ředitelka celého projektu, zná historii pozadí Opičího ostrova nejlépe: "Hledali jsme místo s velkým výskytem šimpanzů, kteří nejsou nakaženi žloutenkou a kteří by mohli být použiti ve žloutenkových experimentech a následně vypuštěni zpět do lesa. Provedli jsme mnoho bezpečnostních a účinnostních testů vakcín proti žloutence typu B. Tato vakcína byla vyvinuta krátce po tom, co jsme projekt odstartovali."

Brotmanová dodává, že "mnoho místních obyvatel chová šimpanze jako domácí mazlíčky, ale zvířata kolem pátého roku života přestávají být přátelskými, takže se jich lidé zbavují. Přesně tak jsme získávali šimpanze do doby, než zestárli natolik, aby se nám v zařízení mohli sami množit".

"Když jsem na místo v roce 1987 přiletěl, VILAB byl už rozjetý projekt s možná více než stovkou šimpanzů. Kdybychom mohli k experimentům používat opice nebo myši, udělali bychom to. Šimpanzi jsou ale jediný druh, který žloutenku přenáší. Poté, co jsme je úspěšně infikovali žloutenkou, potřebovali jsme neinfikované jedince, kteří nebyli používáni při experimentech. Za tímto účelem jsme zřídili opičí ostrov, ze kterého nemohli utéct," vysvětluje Preston Marx, bývalý virolog institutu, jak koncept opičího ostrova vůbec vznikl.

Opice mají na rozdíl od lidí vysoko položený gravitační střed a slabé nohy, takže mají tendenci se potápět, nedokážou ve vodě horizontálně ležet.

Válka a nakažení šimpanzi

Libérie byla na přelomu devadesátých let svědkem dvou brutálních občanských válek, které vedl nechvalně známý Charles Taylor. Betsy se ale navzdory bezprostřednímu riziku ztráty života rozhodla během povstání v projektu pokračovat a starat se o nakažené šimpanze.

Když Taylorovy milice vtrhly do ústavu, šimpanze bránila vlastním tělem: "Měli jsme kolem 100 šimpanzů v klecích a další na ostrově. Všichni potřebovali být krmeni a my tehdy měli hodně zaměstnanců, tak jsme si řekli, že když zůstaneme, projekt i šimpanzi mají šanci na přežití".

Výzkumné centrum navíc v době válek plnilo ještě jednu významnou funkci – sloužilo jako útočiště pro ženy a děti, které by jinak byly Taylorem zmasakrovány. To vše pod Betsyným vedením. Betsy projekt neopustila, ani když v roce 1993 protirebelské jednotky zastřelily jejího manžela. "Co jsem měla dělat? Prostě odejít a všechny lidi a šimpanze tam nechat?" vysvětluje.

Betsy a projekt obě občanské války přežily, laboratoře nakonec uzavřelo něco jiného. Veřejné mínění ve Spojených státech ohledně provádění pokusů na primátech se na konci devadesátých let změnilo. Odborníci dospěli k závěru, že šimpanzi nejsou vhodní pro HIV a AIDS experimenty.

Státní agentura pro biolékařský výzkum rozhodla, že chov šimpanzů pro výzkumné účely je víc krutý než efektivní. Ovšem i když se názory na etiku testování zvířat dodnes liší, výzkum, který Betsy řídila, vedl k vyvinutí vakcíny proti žloutence typu B, která ohrožuje miliony lidí po celém světě. 

Ochránci zvířat si nakonec uzavření výzkumného projektu vyžádali, překvapivá jsou ovšem slova Betsy: "Myslím, že měli pravdu. Nemyslím si, že bychom měli šimpanze používat při experimentech, ale jsou případy, ve kterých by bylo velice náročné dělat výzkum bez šimpanzů. Museli bychom používat lidi. Když se rozhodnete pracovat se šimpanzi, měli byste vytvořit takový systém, který po skončení zvířatům poskytne útočiště, kde mohou dožít".  

A přesně tento požadavek opičí ostrov splňuje. Newyorské krevní centrum od uzavření projektu v roce 2005 o šimpanze s pomocí liberijských pracovníků nadále pečuje a krmí je. Pro Jerryho a jeho kolegy jsou obyvatelé ostrova dobrými známými, pracovali s nimi již během výzkumného projektu. Jsou tak schopni šimpanzům poskytnout veškerou potřebnou péči. A i když testy na zvířatech zůstávají kontroverzním tématem a mnoho testovaných zvířat je po skončení projektu usmrceno, šimpanzi z opičího ostrova mají to štěstí, že mohou v klidu na svobodě dožít.