Dnes, 18. června 2018, 76 let poté, co zemřeli po mnohahodinovém boji v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Praze, však parašutisté dostanou novou připomínku. Jména padlých sedmi příslušníků československých výsadků z Velké Británie ponesou pamětní destičky umístěné přímo do chodníku v Resslově ulici.

Bude na nich vedle jména (Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Josef Valčík, Josef Gabčík, Adolf Opálka, Jan Kubiš a Josef Bublík) i označení výsadku, v jehož rámci byli nasazeni, a datum narození a úmrtí.

Iniciátorem akce je historik Pavel Kmoch, který působil i jako poradce při natáčení filmu Anthropoid.

Jako symbolický hrob 

"S velkou pravděpodobností jsou všichni pohřbeni na Ďáblickém hřbitově v hromadných šachtách. Neví se ale, v které šachtě jsou, ani se neví, kde přesně jsou ty samotné šachty. Navíc je tam pohřbeno podstatně více lidí. Například popravení odbojáři z Prahy, ale i retribuční popravení po válce, je tam i K.H. Frank, Emanuel Moravec a spousta dalších, takže se tam nikdo nechce fyzicky příliš vrtat," říká Kmoch.

Za symbolický hrob lze podle něj považovat právě nové mosazné desky v chodníku v Resslově ulici, přesně v místech, kam byla po boji položena kvůli identifikaci těla zemřelých mužů.

"Pociťoval jsem to při vědomí těch fotek jako dluh, nejen já, ale i spousta dalších lidí. Pro mne je symbolický hrob právě toto, protože tam leželi jeden vedle druhého, jak to ukazují i ony známé, velice impresivní fotografie," dodává Pavel Kmoch.

Po boji byla těla výsadkářů vynesena ven na chrámových kobercích. Jako osmé bylo na místo přivezeno tělo osmnáctiletého Jana Milíče Zelenky, syna Jana Zelenky Hajského, spolupracovníka parašutistů ze sokolské odbojové skupiny Říjen, který po zásahu gestapa proti jeho rodině spáchal sebevraždu o den dříve.

Podle fotografií gestapa z identifikace a podle pitevních protokolů parašutistů je přesně určeno, na které konkrétní pozici leželo to které tělo.

Tématu ostatků sedmi parašutistů se v detailním rozhovoru s historikem Jaroslavem Čvančarou věnovala revue Paměť a dějiny. Vpravo nahoře známá fotografie těl parašutistů uložených před kostelem. | zdroj: Hlídací Pes

První, kdo na chodníku na rohu Resslovy a Václavské ulice po ukončení boje v kostelní lodi spočinul, byl padlý Adolf Opálka.

Zemřel během boje, když po zranění granátem spáchal sebevraždu. I Josef Bublík, který byl též těžce zraněn, spáchal sebevraždu, zemřel však až během převozu do nemocnice.

I Jan Kubiš utrpěl těžká zranění následkem explozí granátů, upadl do bezvědomí a sebevraždu už spáchat nestačil. Na následky zranění vykrvácel až v podolském lazaretu SS, aniž nabyl vědomí.

Po dalších přibližně třech hodinách zahynuli vlastní rukou i čtyři obránci krypty: Hrubý, Švarc, Gabčík a Valčík. Jejich těla byla vynesena ven a položena nalevo vedle Opálky. Právě z této doby pochází všechny známé fotografie padlých, které gestapo ve Václavské ulici pořídilo.

Teprve později byla z lazaretu SS přivezena zpět těla Kubiše a Bublíka.

Po osudu tělesných ostatků sedmi parašutistů dlouhodobě pátrá historik Jaroslav Čvančara. Nadále není jisté, kde poté těla výsadkářů, či jejich části, skončily.

Známý je fakt, že hlavy hlavních útočníků na Heydricha Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka nechali nacisté zakonzervovat a uložit do speciálních skleněných válců. Hlavy zbylé pětice nechali preparovat a uložili je jako lebky.

Hlavy ze sekyrárny?

Neexistují, či se dosud nikde nepodařilo dohledat, ani fotografie skleněných dóz. "Existují ale tři varianty fotografií preparovaných lebek parašutistů. Čeští protektorátní policisté se za pomoci zaměstnanců české části ústavu (Ústav soudního lékařství, pozn. red.) za značného rizika odvážili je vyfotografovat," řekl Jaroslav Čvančara v nedávném obsáhlém rozhovoru o osudu těl sedmi parašutistů pro revue Paměť a dějiny.

"Fotografie preparovaných lebek jsou dodnes jediným obrazovým dokumentem, dokladem tělesných pozůstatků sedmi hrdinů," poznamenává Čvančara.

Existují sice teorie, že těla byla dána do anatomického ústavu pro studijní potřeby německých studentů, pravděpodobnější však je, že skutečně skončila v šachtách u severní zdi Ďáblického hřbitova.

"Dlouho platila teorie, že hlavy Gabčíka a Kubiše byly spáleny ve strašnickém krematoriu. Pozitivně se ví, že 20. dubna 1945 je gestapo vzalo a z Ústavu soudního lékařství odvezlo. A existoval svědek, který tvrdil, že tam přivezli hlavy a spálili je. Ale Jaroslav Čvančara říká, že si to nemyslí, protože to mohly být jakékoli hlavy ze sekyrárny. Není tedy prokázané, kde skončily," říká historik Pavel Kmoch.

"Dle mého názoru je v posledních týdnech války odvezli v rámci ukrytí významných předmětů a archivů. Pak se po nich příliš nepátralo. Vztah k západnímu odboji byl totiž v 50. letech odmítavý, pohrdlivý. V 60. letech byl sice objektivnější, avšak ještě za normalizace převládal negativní slovník," doplňuje Čvančara v Paměť a dějiny.

Podle historiků je tak i po více než tři čtvrtě století možné, že se nějaké nové informace o odboji i okolnostech atentátu na Heydricha mohou objevit.

"I v Čechách a zejména v Německu existuje ještě spousta nezpracovaných archivních fondů, nedá se vyloučit, že je někde založen nějaký papír, nějaká složka, co tam nemá co dělat a jednoho dne se objeví. Dodnes třeba neexistuje výpověď Heydricha ani jeho řidiče Kleina. Já ale věřím, že tyhle věci se nedělaly jen ve třech průklepech a že to třeba někde v tom Německu může být," říká Pavel Kmoch.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky