Leonid Iljič Brežněv, hřmotný sovětský komunista s huňatým obočím a hrudí posetou řády, se nesmazatelně zapsal do naší historie – jako arogantní vůdce okupační moci, před kterým čeští a slovenští soudruzi panáčkovali jako zajíci v zelí.

V neděli uplynulo 55 let od chvíle, kdy Brežněv svrhl tehdejšího vůdce Nikitu Chruščova a stanul v čele Sovětského svazu. Za necelé čtyři roky poté vydal příkaz k invazi vojsk Varšavské smlouvy do socialistického Československa.

Tím začalo jedno z temných období našich dějin, známé jako normalizace. Strana vzala vše zpět do svých rukou, obnovila cenzuru, pronásledovala a věznila politické odpůrce. Nejvyšší státní představitelé odezírali ze rtů kremelského boha každé slovo a byli připraveni splnit každé jeho přání.

Jak ale v Čechách a na Moravě bývá zvykem, temné časy ozařovaly vtipy, které charakterizují poměry líp než hlubokomyslné analýzy. To je jeden z nich:

Kresba zachycující sovětské robotické vozítko Lunochod 1 na Měsíci. Podoba s vůdcem československých komunistů Gustávem Husákem je patrná z antény v přední části namířené do Moskvy | zdroj: Printscreen ČT

Gustáv Husák vyjde z Hradu a sbírá kameny. Bere je do ruky, prohlíží, přebírá a některé ukládá do brašny. Vyděšený asistent v obavách o duševní stav svého šéfa telefonuje Brežněvovi. Líčí Husákovu činnost a ptá se, co má dělat."Ach ne, už zase!", povzdychne si Brežněv. "Už zase někdo prohodil linky do Prahy a na Lunochod!"

(Pro později narozené: Lunochod bylo sovětské robotické vozítko vyslané na Měsíc. Viz foto.)

Palácový převrat

Brežněv stál v čele Sovětského svazu dlouhých osmnáct let. Vydržel déle než Lunochod. Déle než on vládl impériu Sovětů pouze Josif Stalin.

Prvním tajemníkem komunistické strany, což byla nejvyšší funkce ve stranické, a tím pádem i ve státní hierarchii, ho soudruzi bolševici zvolili 10. listopadu 1964. Jak jinak než jednomyslně.

Předcházel tomu palácový převrat, který Leonid Iljič sám řídil. Václav Veber v knize Komunistický experiment v Rusku 1917-1991, aneb Malé dějiny SSSR píše, že Brežněv začal proti Chruščovovi intrikovat poté, co se mu doneslo, že ho chce odvolat z funkce předsedy prezídia Nejvyššího sovětu (sovětského parlamentu).

Když získal klíčové lidi na svou stranu, zavolal 13. října 1964 Chruščovovi do černomořského letoviska Picunda a pozval ho do Moskvy na mimořádné zasedání prezídia na druhý den. Mimořádnost zasedání spočívala v tom, že na něm byl přednesen 'obžalovací spis' obsahující výčet vůdcových chyb.

Nikdo o něm nediskutoval, zaskočený Chruščov se nezmohl na odpor a odkráčel se skloněnou hlavou do historie. Na jeho místo nastoupil Brežněv.

Cesty do gubernie

Brežněvova éra je spojována se stagnací sovětské ekonomiky i s rostoucí agresivitou Sovětského svazu ve světě.

Leonid Iljič na jedné straně obdarovával šéfy sovětských satelitů procítěnými polibky a blahosklonně pronášel frázi "éto váše dělo" ("to je vaše věc"). Na straně druhé razil doktrínu omezené suverenity, které se říkalo také Brežněvova doktrína. V ní si kremelská věrchuška vyhradila právo zasáhnout, pokud se některý ze sovětských satelitů odvrátí od socialismu ke kapitalismu.

Právě Brežněvova doktrína stála za invazí do Československa v srpnu 1968 a za okupací země. Brežněv se na ni odvolával, když nutil československé představitele podepisovat potupné moskevské protokoly.

V protokolech tehdejší vedení vyjadřovalo souhlas s tím, že v Československu 'dočasně' zůstanou sovětské jednotky, že normalizuje poměry v zemi na základě marxismu-leninismu, obnoví vedoucí úlohu strany, vyřadí kontrarevoluční skupiny z politického života a upevní svazky se Sovětským svazem.

Z Československa se tak stala gubernie, kam si Leonid jezdil pro vyznamenání. Dostal jich od československých komunistů celkem devět. Ve své knize Malá země se rozplýval nad pohostinností Čechů a Slováků a líčil, jak krásné chvíle tady zažil.

Prášky a vodka

Už šest let po invazi však Brežněvova hvězda začala zapadat. Na sklonku roku 1974 prodělal dvě mozkové mrtvice. Začal být 'natvrdlý', mátožně se pohyboval. Měl záchvaty nevypočitatelných nálad, byl závislý na prášcích na spaní a především – propadl alkoholu. Jeho kremelské pijatyky popisuje Mark Schrad v knize Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State (Politika vodky: Alkohol, autokracie a tajná historie ruského státu).

Brežněv nebyl schopen ovládnout sám sebe, natož celý svaz. Od konce sedmdesátých let tak moc v zemi přebírali ministři zahraničí a obrany Andrej Gromyko a Dmitrij Ustinov a šéf KGB Jurij Andropov.

zdroj: YouTube

Brežněvův úpadek byl patrný třeba v roce 1978, kdy navštívil Prahu, aby oslavil deset let od invaze. Se soudruhy si předal metály. Dva řády dostal Brežněv, po jednom na oplátku Gustáv Husák, který dohlížel na sovětský pořádek v západní gubernii, a Vasil Biľak, který gubernátora hlídal, aby se Kremlu nevymkl z kontroly.

Během tohoto aktu soudruzi zapíjeli vítězství nad kontrarevolucí a na sovětském vůdci to bylo znát. Jednoduše řečeno, zřídil se pod obraz, což je patrné i z přiloženého videa.

Zjevná je z něj i neutuchající servilita nahrbených československých papalášů. Otřesný pohled.

Mám za to, že by se to dalo uzavřít po cimrmanovsku: Tak takové to tedy bylo!

... a doufejme, že už nikdy nebude.