Filozof Alain de Botton ve své knize The News: A Users’s Guide (Zprávy: Uživatelská příručka) čerpá z myšlenek Hegela a staví zprávy do pozice nového náboženství. Slouží nám podle něj jako "nový zdroj důvěry".

Stejně jako věřící dřív hledali spásu a základní morální myšlenky v Bibli, jsou to nyní zprávy, v něž lidé věří. "Věříme, že nám poví, kdo je dobrý a kdo špatný, že nám pomohou pochopit utrpení a logiku našeho bytí. A stejně tak to, když se odmítáme zapojit do rituálů, může být vnímáno jako kacířství."

Zatímco lidé se dříve probouzeli a usínali s modlitbou, dnes spánek rámují nervózní kontroly aktuálního dění. Přehled o aktuálních zprávách je vnímaný jako základní předpoklad pro vzdělaného člověka.

Jenže skutečné důvody, proč čteme a sledujeme zprávy už tak ušlechtilé nejsou, i když je namlouváme okolí i sami sobě.

Co myslíme, že je důvod, proč sledujeme zprávy

Ukazují nám pravdu nebo realitu. Samozřejmě, misí médií je pravdivě informovat o aktuálním dění. Ale i když je to střílení do vlastních mediálních řad, pravda je relativní pojem. Zprávy zachycené v médiích jsou jen drobnou ukázkou z reálného světa.

Podle studií převažují negativní zprávy nad pozitivními v poměru 17:1. Denně se setkáváme se zprávami o vraždách, loupežích, atentátech, ale pozitivní zprávy chybí. Je celá řada titulků, které mohou být pravdivé, ale nikdy dané zprávy v médiích neuvidíte.

De Botton uvádí jako příklady třeba: "Muž po čase upustil od svého plánu zabít manželku" nebo "65 milionů lidí jde každý večer do postele, aniž by někoho napadlo nebo zabilo". Místo toho můžeme ze zpráv nabýt dojmu, že nám každý den hrozí nebezpečí teroristického útoku nebo že se kvůli epidemii některé nemoci nedožijeme ani šedesáti.

Bourají rasové bariéry a předsudky. Mohlo by se zdát, že sledování dění ve světě – zejména pak zpráv o katastrofách nebo válkách – posílí naše vědomí, že jsme součástí globální komunity nebo v nás vzbudí empatii.

Podle psychologických studií je to ale právě naopak. Dokážeme soucítit s jednotlivci, s utrpením tisíců lidí si ale poradit nedokážeme a bereme ho nakonec cynicky.

Ostatně Stalin říkal: "Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika." Takže místo toho, aby nám zprávy pomohly dostat se citově blíž, skupina "oni" se nám ještě víc vzdaluje a ztrácí lidskost.

Udržují nám přehled a můžeme se tak soustředit na důležité věci. Myšlenka dobrá, ale do zprávy nelze narvat vše, je potřeba zjistit si v případě zájmu další informace a umět si zprávu zařadit do kontextu. Navíc – kolik zpráv, se kterými se denně setkáváte, můžete reálně ovlivnit? Stejně jako v případě počtu obětí se v přílivu zpráv nakonec jen cítíme utopení, otupělí a apatičtí.

Podle de Bottona je tak současná informační záplava ideální pro potenciálního diktátora. Aby oslabil schopnost většiny lidí uchopit politickou realitu, stačilo by podle něj ovládnout média.

Pomocí nich by na lidi chrlil tak velkou záplavu nevýznamných zpráv bez zasazení do kontextu a prokládal je barvitými zprávami o celebritách a vraždách. Lidé budou následně tak otupělí, že se ztratí v realitě…

Proč skutečně sledujeme zprávy

Jaké jsou tedy skutečné důvody, která nás nutí si každé ráno přečíst nebo pustit alespoň základní přehled zpráv?

Zábava. Ten hlavní důvod, proč denně konzumujeme nové zprávy, je prostý. Chceme se nějak pobavit, hledáme akci, drama, tajemno, napětí… Proč někdo jen tak narazí s letadlem do skály? Který zpěvák má nový románek? Čeká konečně toho zkorumpovaného politika vězení? Sledování zpráv je tak vlastně jedna nekonečná telenovela...

Sledování společenského statusu druhých. V soukromí hlavně na sociálních sítích monitorujeme své známé a porovnáváme se s nimi. Nová média ale umožňují sledovat (někdy až šmírovat) a cítit spojení i s vlivnými osobnostmi nebo celebritami.

I když je neznáme, připadá nám díky tomu, že máme vlastně stejný společenský status. A když najednou klopýtnou nebo jsou kritizované, škodolibě si to užíváme. Dává nám to šanci mít nad nimi alespoň navrch.

Pojištění si vlastního místa ve společnosti. Přehled o aktuálním dění bývá ve společnosti většinou vnímaný jako znak vzdělanosti a oduševnělosti. Pokud je člověk mimo a nezajímá se o zásadní aktuální události ve světě ani doma, může být vnímaný jako ignorant, nevzdělanec a příslušník "nižší třídy". Což se samozřejmě lidem, kteří chtějí něčeho dosáhnout, příliš nehodí…

Víra, že se dozvíme něco vzrušujícího, něco, co změní svět. Přiznejme si to, životy většiny lidí jsou v podstatě nudné, předvídatelné a nevybočují ze svých zajetých kolejích. Paseme tak po čemkoli, co nás z té rutiny alespoň na chvíli vytáhne. I když asi nechceme propuknutí války, někteří z lidé tajně ve skrytu duše doufají, že se stane skutečně něco velkého. Přece jen velká neštěstí a konflikty přinášejí něco nového a vzrušení.   

Únik před sebou samými. Drama, které se odehrává na velkém globálním jevišti, nám dává na chvíli možnost zapomenout na problémy v našem životě a okolí. Procházení zpráv a surfování na internetu v podstatě pro mozek funguje jako anestetikum.

Strach, že nám něco uteče. Doba je rychlá a jak se říká: kdo chvíli stál opodál… Nechceme být mezi přáteli "ten týpek, který je úplně mimo". A navíc, co kdyby nám uniklo něco, co může našemu život pomoci a udělat nás šťastnější?

I tady používá de Botton srovnání s náboženství. To, jak přistupujeme a zacházíme třeba s "nejnovějšími poznatky o červeném víně, genové terapii a výhodách jedení oříšků, není nepodobné tomu, co kdysi vedlo katolického poutníka k tomu, aby se dotkl nohy Máří Magdalény – teda naději, že mu to zajistí trvalou boží ochranu."

Jak se vyhnout "absťáku"

Jak tedy máme vlastně s informacemi v médiích zacházet a zbavit se potřeby mít 24 hodin denně přehled? Narovinu, informacím okolo sebe neuniknete, ani když se budete médiím vyhýbat.

Americký prezident Thomas Jefferson sice prohlašoval, že noviny nečte a cítí se díky tomu šťastnější, do informačního vakua se ale nepropadl, mimo jiné díky dopisům s přáteli nebo konverzacemi se svými současníky.

Abstinenčních příznaků z nedostatku informací se dá zbavit poměrně jednoduchým přístupem. Základním předpokladem je upřímně si připustit, co je hlavním důvodem našeho neustálého sledování aktuálního dění. A poté problém řešit. Příklad? Zlepšit si postavení ve společnosti lze nejen přehledem o světě, ale i čtením kvalitních knih.