Stojí proti sobě dva extrémy: první, kdy, jak se nám zdá, norské úřady "zabavují" děti rodičům jak a běžícím páse a zcela bezdůvodně. A to zejména cizincům, aniž by jejich domovské státy (v tomto případě ČR) vůbec něco proti trudnému osudu malých nešťastníků podnikly. Kolik malých Čechů ještě bude muset být zavlečeno do norských pěstounských rodin, než s tím začneme něco dělat?

Druhý extrém je typičtější pro střední Evropu: když se tu a tam někde objevují zle týrané, sexuálně zneužívané nebo jen zanedbané děti, a všichni se pohoršeně ptají, jak se to mohlo stát? Jak to, že, o tom nikdo nevěděl? Byli sousedi lhostejní? Co dělaly úřady a sociálka? Kolik Aniček z Kuřimi, kolik dalších Fritzlů budeme muset vytrpět?

České děti českým matkám!

Je tu ještě jeden aspekt, národnostní. Pohoršujeme se, že české děti přece patří do české rodiny, co "nám" je mají nějací Norové co brát? Trochu podobné, jako když se řeší emotivní příběhy českých matek, které počaly děti se zahraničními partnery a po rozchodu tito cizinci "unesli" děti do svých vlastí. Strašné, jistě...

Na druhou stranu, rozejdou–li se dva, obvykle dále děti vychovává jen jeden z partnerů. Pochází–li každý z jiné země, obvykle tím končí každodenní styky s druhým z rodičů. A kde je psáno, že to má být zrovna matka, a ne otec?

Zpět k našemu případu. Je trestuhodné, že české úřady a politická reprezentace – se k případu staví, jako by se jich netýkal. Nikdo nezpochybňuje ani utrpení paní Michalákové.

Zůstává tu však vícero pochybností, neboť o případu víme především právě od české matky. O děti nebojuje spolu s jejich otcem, protože se rozvedli a její exmanžel už v případu nefiguruje. Kam zmizel? Obvinění, jichž se na rodičích dopustila učitelka v mateřské školce, se prý neprokázalo. Na druhou stranu, padlo pár zmínek o nějakých výchovných fackách. Z našeho pohledu banalita, z norského závažné provinění.

Severní vítr je krutý

V souvislosti s případem se často upozorňuje na norskou státní ideologii, na všemocné úřady, na obávaný sociální úřad Barnevernet (BV). Český právník Andrej Ruščák, žijící v Norsku, o tom před časem sepsal pozoruhodný text, který publikoval na svém blogu. Citujme:

"O norské sociálce koluje plno řečí, zejména to, že zabavuje děti téměř na potkání. To pravda není, ale fakt je ten, že jisté riziko tu je. Chceme-li se vyvarovat problémům s BV, nemáme nikdy stoprocentní šanci, že se to podaří (nemůžeme ovlivnit lidi se skrytou agendou nebo lidi, co nás nemají rádi a chtějí použít BV jako zbraň proti nám); můžeme ovšem šanci, že se dostaneme do problémů, snížit téměř na nulu."

Ruščák upozorňuje, že v řadách BV jsou začasté nejen nestranní úředníci, ale také aktivisté, někteří spojení s křesťanskými puritány, jiní s komunisty:

"Zatímco aktivisté v řadách BV spojených s puritány se budou zajímat zejména o vztah rodiny k alkoholu, cigaretám či hazardu, komunisté se budou zajímat o represi ve výchově, která je podle nich na škodu dozrání lidského jedince, jakož i o to, aby dítě pokud možno nebylo tlačeno k nějakým ambicím. Pokud děláte výše uvedené, neznamená to automaticky odebrání dětí, ale je to jeden z mnoha výstražných faktorů, které tito lidé zaregistrují."

Ruščák varuje, že dítě nemáte pohlavkovat ani jinak fyzicky trestat nebo psychicky deptat, že před ním nemáte probírat vážné rodinné záležitosti, nemáte se před ním hádat, nemáte ho brát do hospody, nemáte před ním pít alkohol.

Možná přísné. Možná nepředstavitelné. Ale takové jsou norské zvyklosti. I my po přistěhovalcích většinou chceme, aby se "přizpůsobili místním podmínkám".

Hazardem to začíná...

Žijeme v zemi, kde pouhý návrh ministryně Stehlíkové, že by rodiče neměli pohlavkovat své děti, vyvolal vlnu pobouření a posměšných hlášek o pomatených feministkách. Norsko je naproti tomu země, kde uhodit dítě je naprosto nepřípustné. Často se zabýváme neslučitelností naší "křesťanské kultury" například s tou muslimskou, ale fatální rozdíly máme na dosah ruky.

Nejde jen o děti, vezměme si třeba naprosto rozdílný vztah k alkoholu v Česku a Norsku. Nebo k úřadům. A je to také varování: liberálové, zastávající se uvolněnějších předpisů ohledně kouření, hazardu nebo pití alkohol jsou často terčem posměchu, když upozorňují, že tímhle to jen začíná. Inu, stačí se podívat do Norska, abychom viděli: v jednu chvíli zakážeme automaty, kouření v hospodách a pití na veřejnosti, a v druhém kroku už budeme zabavovat děti rodičům…