Klaus v 90. letech představoval nejvýraznějšího garanta přechodu socialistického Československa ke klasickému tržnímu kapitalismu (a tento svůj obraz piloval zejména na zahraničních přednáškách a sympoziích). Reprezentoval také model standardního parlamentního politika, který balancuje mezi ideologickým soupeřením a pragmatismem běžného politického provozu.

Havel zase těžil ze své pověsti v zahraničí, ale v domácím prostředí doplácel na skutečnost, že nebyl profesionálním politikem. Klausem vysmívané "kulaté stoly" a "různá ta hnutí" nebyly pro Havla pokusem o torpédování demokratických principů, ale prostá aplikace postupů z prostředí, které znal a kterému rozuměl.

Jestliže však Češi rychle přivykli sytému politických stran a politického hašteření a nevydali se směrem "třetích cest", nebo jinými slovy směrem intelektuálních debat u "kulatých stolů", je to nepochybně i Klausova zásluha.

Klausovy metamorfózy 

S obrazem Klause jako pravicového politika a ekonoma hayekovského střihu se začalo v jeho druhém prezidentském období cosi dít. První vlaštovky v podobě jeho náhlé specializace na problematiku levicovosti vybraných zimních sportů a politickou klasifikaci sodovek (plastová láhev, batůžek a snowboard jsou podle Klause levicové atributy) tehdy ještě mnozí brali jako neškodné provokace profesorského ješity.

Ovšem s angažováním rasputinského kazatele Hájka, národovce Bátory či odborníka na pivo a zpoceného cyklisty Jakla začalo být evidentní, že Klaus kormidluje do hnědnoucích vod. Na konci jeho prezidentování se spirála začala roztáčet ještě rychleji – Klaus se sérií kroků typu amnestie či předvolební podpora/nepodpora bizarního spolku Jany Bobošíkové dál odcizoval svým tradičním příznivcům z řad občanské pravice.

Klaus v modelu z letošního roku je tragickou postavou v něčem připomínající Shakespearova Leara – kdysi významný politik, obklopený panoptikální sestavou z politického dna, milovníky Putinova Ruska, konspiračními teoretiky, lovci iluminátů a ulepenými českými fašisty.

Směšný doktor Volf

Články muže, který v 90. letech sloužil za příklad prozápadního politika z postsovětského bloku, se tu a tam objevují na Hájkově Protiproudu. Hned vedle textů o satanském spiknutí Hollywoodu proti tradiční rodině, či vedle obligátního blouznění o plánu CIA, Rotschildů a Mossadu na globální světovládu. Výroky, jakých Klaus užil o Havlovi, jsou v takovém prostředí nutností, normou a čtenářům se jich tam dostane v míře vrchovaté. Čeho se tam naopak nedostává, je smysl pro zdravý rozum, takt či prostě dobré vychování. 

V listopadu 1989 se během jednání mezi tehdejším premiérem Adamcem a opozicí odehrála drobná epizoda charakterizující vztah Havla a Klause i jejich vidění politiky a světa. Tehdy se prakticky neznámý Klaus dostavil na první slavnou schůzku opozičníků s komunistickou vrchností. V obleku a inženýrských brýlích se mezi disidenty ve svetrech a parkách cítil nesvůj, což je patrné i z dobových fotografií. 

Havel ho nejdříve Adamcovi mylně představí jako "doktora Volfa". Klaus se pak horlivě snažil prosadit, opravoval data a termíny, což v hektické atmosféře převratu působilo zvláštním, školometským dojmem. Havel ho nakonec usadil s tím, že "podrobnosti zkontroluje tady odborník přes kalendář". Všichni kolem stolu se smáli.

Od té chvíle až doteď opsal Klaus pozoruhodný kruh. Stal se nejmocnějším mužem ve státě a nakonec po svém největším názorovém oponentovi převzal i jeho úřad. V české politice obsadil nejvyšší mety a hrál nejdůležitější úlohy. Přesto 25 let od doby, kdy definoval vlastní budoucnost i osud celé země, se Václav Klaus vrátil zase na začátek. Svůj hlas i politický talent propůjčil kašparům, politickým kejklířům a obchodníkům s teplou vodou. Stal se opět směšným doktorem Volfem.