„Chlubit se není hezké.“ Kolik z nás tuhle větu slyšelo doma? Možná od rodičů, učitelů nebo prarodičů. Měla nás naučit pokoře, ale často z nás udělala neviditelné. V dospělosti pak stojíme na pohovoru, na poradě nebo i v přátelské debatě a místo hrdosti na svou práci šeptáme: „To byla náhoda.“ A výsledkem je, že svět o našem úsilí a talentu neví.

Kořeny skromnosti: víra a kolektivismus

K pochopení naší ostýchavosti je potřeba ohlédnout se zpátky. Křesťanská tradice po staletí varovala před pýchou, byla považována za smrtelný hřích, matku všech dalších neřestí. Kdo se vychloubal, ten prý pokoušel osud.

Ve 20. století k tomu přibylo „očkování skromnosti“ z komunistické éry. Kolektiv byl víc než jednotlivec, osobní iniciativa se považovala za nebezpečnou a místo zdravé sebeprezentace vládla rovnostářská šedost. „Nepředváděj se“ se stalo mantrou, která se přenášela do rodin a zakořenila hluboko v nás.

Chlubení vs. zdravé sebepřijetí

Je v tom tenký, ale zásadní rozdíl. Chlubení má kořeny v nejistotě. Ten, kdo se neustále srovnává s ostatními, přehání své zásluhy a předkládá je s podtónem soutěže, ve skutečnosti touží po potvrzení zvenčí. Výsledkem je napětí a okolí cítí faleš a instinktivně couvá. „Podívej, jak jsem lepší než on,“ říká chlubení mezi řádky.

Naproti tomu zdravá sebeprezentace stojí na faktech a klidu. Není v ní potřeba dokazovat, že jste nad někým. Jen jasné sdělení: „Dokázal jsem to.“ „Vedla jsem projekt.“ „Mám zkušenost s tímto problémem.“ Tento tón neodrazuje, naopak budí důvěru. Okolí má možnost vidět, kdo opravdu jste, a přirozeně vás začne spojovat s kompetencí a spolehlivostí.

Co ztrácíme, když mlčíme?

Mlčení má svou cenu. A není malá:

• Neviditelnost. Ostatní netuší, co všechno zvládáte. Jak by vás mohli doporučit na zajímavý projekt nebo vyšší pozici, když nemají představu o vašich schopnostech?
• Umenšování. Když vlastní úspěchy připisujete štěstí nebo náhodě, vytváříte v sobě vnitřní obraz člověka, který nic nedokázal. Sebevědomí pak logicky klesá.
• Potlačené ambice. Strach, že budeme působit „drze“, nás drží zpátky. Přestáváme se hlásit o příležitosti, které nám mohly změnit kariéru i osobní život.
• Ztráta příležitostí. V pracovním prostředí jsou viditelní ti, kdo o sobě mluví. Bonusy, povýšení i uznání tak často putují k hlasitějším kolegům, nikoli k těm nejpracovitějším.
• Falešný obraz. Mlčením paradoxně vytváříme dojem, že děláme méně, než ve skutečnosti. Okolí nás tak nevědomky podceňuje.

Jak vystoupit ze stínů

• Podívejte se do dětství. Která věta vám brání mluvit o sobě? „Skromnost je ozdoba“? „Chlubit se není hezké“? Je čas ji zpochybnit.
• Začněte v bezpečí. Sdílejte malý úspěch s kolegy nebo v soukromé skupině. Čím častěji to uděláte, tím přirozeněji to bude znít.
• Používejte první osobu. „Navrhla jsem to.“ „Dovedl jsem projekt do konce.“
• Najděte si vlastní formu. Někdo rád píše příspěvky, jiný mluví na poradách. Neexistuje správná cesta, důležitá je autenticita.
• Rozlišujte mezi fakty a chvástáním. Fakta posilují sebevědomí, chvástání vytváří bariéru.

Viditelnost není pýcha, ale sebehodnota

Psychologové upozorňují, že pokud si sami nepřiznáme svou hodnotu, jen těžko ji uvidí ostatní. Sdílet své výsledky neznamená být namyšlený, znamená to ukázat, že si vážíme svého času, energie a práce.

Svět nepotřebuje další neviditelné talenty. Potřebuje lidi, kteří si uvědomují, co umí, a dokážou to s respektem říct.