Bylo to skutečná tragédie: Ludwig van Beethoven (1770-1827), jeden z největších hudebních géniů, klavírní virtuos a nejvýznamnější skladatel své doby trpěl od svých 28 let ztrátou sluchu. Stalo se tak po záchvatu vyvolaném hádkou v roce 1798. Kromě toho trpěl těžkou formou tinnitu. Přestával vnímat vysoké tóny a stále hůře rozuměl tomu, co ostatní říkají. Dnes odborníci předpokládají, že příčinou byla otoskleróza a  degenerace sluchového nervu.

Ztráta sluchu ztěžovala Beethovenovi koncertování, které pro něj bylo tou dobou důležitým zdrojem příjmů. V roce 1814 naposledy veřejně vystoupil jako klavírista. O čtyři roky později už mohl komunikovat pouze písemně, byť sluch neztratil úplně. I v posledních letech života dokázal vnímat nízké tóny a velmi hlasité zvuky.

Handicap ale Beethovenovi nezabránil komponovat. Aby mohl vnímat tóny na klavíru, namontovali mu na něj v roce 1820 plechovou kopuli, která směrem k němu zesilovala zvuk.

„Božský Beethoven beranidlem? Ne! Konečně... napsal jenom jednu operu,“ říká hrabě Felix Teleke z Tölökö v komedii Tajemství hradu v Karpatech. Ale kromě zmíněné opery (Fidelio) složil Beethoven řadu nesmrtelných děl, mimo jiné Missu solemnis a slavnou Devátou symfonii. Obojí v době, kdy už neslyšel. Právě díky zmíněnému plechovému naslouchátku namontovanému na klavír.