Máslo ničím nenahradíš, jak je všeobecně známo. Však také francouzský císař Napoleon III. dobře věděl, že jako zdroj energie pro zdravé a silné vojáky je nezbytné, ale také velmi drahé a rychle se kazí.

Za odměnu 100 000 zlatých franků proto na císařův popud vyrobil chemik Hippolyte Mège-Mouriès v roce 1869 hmotu ze směsi hovězího loje, mléka, vody a drceného kravského vemene a nazval ji „beurre économique“, tedy „levné máslo“. Později se rozhodl pro libozvučnější název „margarín“ - podle řeckého slova „margaron“, což znamená perla.

Brzy začal margarín podle vlastní receptury vyrábět v Evropě kdekdo a netrvalo dlouho a jeho produkce se rozběhla i ve Spojených státech. Tamní máslové lobby se to ale pranic nelíbilo, protože se obávala o svůj byznys, a tak v červenci 1886 prosadila zákon (Oleomargarine Act), který zavedl daň dvou centů z každé libry tohoto náhradního tuku a zvláštní licence na jeho výrobu.

Některým státům to ale bylo pořád ještě málo – vadilo jim, že výrobci barví oleomargarin (jak se mu v USA říkalo) tak, aby byl na první pohled prakticky k nerozeznání od pravého másla. Zákonodárci ve Vermontu, New Hampshire a Jižní Dakotě proto schválili zákon, že se margarín směl prodávat pouze nechutně nabarvený na světle růžovo. Odporná barva mastné hroudy měla nejen odlišit umělý tuk od pravého másla, ale měla také odradit potenciální spotřebitele.

Není známo, kolik lidí si při pohledu na růžový mazlavý sajrajt jeho nákup rozmyslelo, „růžové“ pravidlo se nicméně drželo do roku 1898, kdy je Nejvyšší soud zrušil jako protiústavní. Oleomargarine Act nicméně platil až do roku 1950. Tou dobou už byl ovšem známý rostlinný margarín, který se na trhu objevil až po roce 1902, kdy se německému chemikovi Wilhelmu Normannovi poprvé podařilo dosáhnout ztužení rostlinných tuků.

Americká reklama na margarín z roku 1949 | zdroj: Profimedia