Bez zdravých a silných vojáků žádnou válku nevyhrajete. To věděl i francouzský císař Napoleon III., který chtěl v 19. století rozšířit území Francie na úkor sousedních států. Pořádný kus másla byl jako zdroj energie nezbytný, ale bohužel také velmi drahý. Nemluvě o tom, že se tato potravina rychle kazila. Císař proto v roce 1866 nabídl 100 000 zlatých franků odměny tomu, kdo dokáže vymyslet nějakou levnou náhražku másla.

Zřejmě jej v tomto ohledu inspiroval Napoleon Bonaparte, který v roce 1795 také vypsal odměnu pro toho, kdo vymyslí způsob, jak co nejdéle uchovat potraviny. Tehdy tím dal impuls k vynálezu konzervy.

A i odměna od Napoleona III. zřejmě byla dostatečným lákadlem. V roce 1869 totiž chemik Hippolyte Mège-Mouriès vyrobil cosi, co nazval "beurre économique", tedy "levné máslo". Šlo o směs hovězího loje, mléka, vody a drceného kravského vemene.

Nad takovým lektvarem se člověku asi nutně sliny na jazyku nesbíhají a ani na „levné máslo“ se nenechá mnoho lidí nalákat. A tak pan vynálezce svůj produkt později přejmenoval na libozvučnější "margarín" - podle řeckého slova "margaron", což znamená perla. Mège-Mouriès si totiž povšiml, že jeho náhražka másla se třpytí jako perla.

Brzy se margarín začal vyrábět ve velkém a byl z toho velikánský kšeft. Pan chemik na tom ale, jak to tak bývá, nezbohatl. Všude v Evropě, především ale v Nizozemsku, začali podnikatelé vyrábět a uvádět na trh margarín podle vlastní receptury.

A margarín koneckonců nepřinesl vojenské štěstí ani samotnému Napoleonovi III. Prusko-francouzská válka pro něj skončila katastrofou. V září 1870 byl v bitvě u Sedanu zajat a krátce na to svržen.

Rostlinný margarín, jak ho známe dnes, se na trhu ovšem objevil až později poté, co se v roce 1902 německému chemikovi Wilhelmu Normannovi poprvé podařilo dosáhnout ztužení rostlinných tuků.