• Co to znamená být dnes v České republice anarchistou? 

Nevím, jestli je tam důležitá specifikace České republiky, i když má to určitě své lokální významy. Asi obecně to znamená způsob jednání bez vynucení vnější mocí. V České republice je anarchistické hnutí malé, ale občas dost hlasité.

Často se řeší, že anarchismus by nemohl fungovat a že lidé by se navzájem pozabíjeli. Podle mě osobně není anarchie něco, co začne revolucí, imaginárním výstřelem z křižníku nebo velkou demonstrací na Václavském náměstí a najednou tu bude, ale je to spíš způsob jednání tady a teď. Anarchie nebo to, jak se anarchismus projevuje, nebude jednou, to už probíhá tady a teď na různých místech v různě velkých skupinách.

• Člověk si pod tím tedy nemá představit ucelenou vizi, utopii, kterou chce anarchistické hnutí realizovat, ale spíš jsou to principy, které by postupně měly ve společnosti získat na významu?

Rozhodně to není ucelené, kdy víme, že přesně to bude takhle a takhle, ale anarchismus jak tady v České republice, tak jinde funguje na tom, že to, jak by to mělo vypadat potom, se tvoří už tady a teď. Způsob, jakým se lidé dávají dohromady, jakým se organizují, jak probíhá jejich práce, jejich vzájemné vztahy, to vše už funguje tak, jak by to mělo fungovat potom. Není to tak na rozdíl třeba od autoritářské levice, že převezmeme stát a pak se rozpadne a budeme se chovat v rámci pravidel hry. Už po několikáté se ukázalo, že ta hra je dost nebezpečná a nové hráče semele.

• Dá se to chápat tak, že anarchistické hnutí se už teď samo řídí principy, kterými by chtělo, aby se řídila celá společnost?

Neřekl bych, že chce, aby se tak řídila celá společnost, protože nemůžeme chtít: Chovejte se tak a tak, protože to by šlo zase proti našim principům, podle kterých se už chováme teď. Chtěli bychom, aby těch ostrůvků bylo víc, ale rozhodně nejde říct, že to…

• Chcete někomu vnutit?

Vnucování nikdy moc nefungovalo.

• Jaké principy anarchistické hnutí vystihují?

Je to určitě horizontální organizace, kdy se nedělíme na autority, které udílí rozkazy, a zbytek, co poslouchá, ale snažíme se pracovat co nejvíc v rámci horizontálních vztahů a když je potřeba něco řešit mezi víc skupinami nebo když je to personálně příliš velké, funguje to na bázi delegátů, kteří však mají pravomoc jenom tlumočit to, co rozhodla jejich skupina, organizace, lidé z místa, kde žijí. Takže horizontální způsob rozhodování.

Samozřejmě antikapitalismus v kontrastu k honu za ziskem a neustálým růstem, který na omezené planetě není možný. Nejde stále růst, růst, růst a pořád hromadit, hromadit, hromadit. Když se anarchismus formoval, bylo to převážně hnutí pracujících v průmyslu, ale teď je tam oproti tomu hodně velký důraz kladený na ekologickou udržitelnost. Dále snaha co nejvíc se vymanit z područí státní kontroly. Hlavní kámen je však horizontální organizace.

• Jakým způsobem se zde rozhoduje?  

Nejčastěji v rámci skupin, které jsem měl zatím možnost poznat, jak tady, tak jinde, funguje rozhodování na základě konsensu, aby bylo jistým způsobem dopřáno slyšení všem, co se účastní, aby výsledek byl k všeobecné spokojenosti, aby to nebylo: Nás je víc a vy ostatní máte smůlu. A v případě, kdy se konsensus občas nepovede najít, neznamená to úplně rozkol a rozpad, ale třeba se ta skupina rozdělí na dvě různé, které spolu nadále spolupracují, na určitých otázkách se však neshodly a nechtějí se tam přehlasovávat.

• Hlasování je něco, čemu se chcete spíš vyhnout?

Ano.   

• Ve stanovách Anarchistické federace se píše, že když se nepodaří dosáhnout konsensu, pak je pro rozhodování potřebná dvoutřetinová většina. Přišlo mi, že to už je přesně přehlasování někoho, kdo potom může mít pocit křivdy, a že to může být útlak určité části.

Za dobu, co jsem ve federaci, si nepamatuji, že bychom to někdy museli použít. Vždy se to vyřešilo jinak, než že bychom si to tam odhlasovávali. Je to spíš pojistka pro případ, že by se něco hodně kazilo, ale už jsme si taky prošli množstvím větších či menších krizí a zatím, i když ty situace byly závažné, to nebylo potřeba použít.

Pléna delegátů a afinitní skupiny

• Dosahovat konsensu se z vašeho pohledu spíš daří? Není to hodně náročné, zvlášť u komplikovaných otázek, že se debata vleče a vleče a stále někdo další má k tomu co říct? 

Efektivnost, co se týče doby řešení, je samozřejmě u konsensu menší než u hlasování nebo funkce, která to odmává. Ale na rozdíl od ostatních věcí výsledek konsensu všichni respektují, protože měli možnost se na něm podílet. Takže se tam nestává, že se to sice odhlasovalo, ale já s tím nesouhlasím, tak to dělat nebudu.

Navíc problém efektivity a časové náročnosti řeší všechny skupiny, které používají konsensuální rozhodování, nemusí se ani označovat za anarchistické. Takže se postupem času vytvořilo mnoho nástrojů usnadňujících a urychlujících diskusi tak, aby byl dán hlas opravdu každému. Ať už se jedná o různé formy moderace nebo facilitace diskusí.

• Není funkce moderátora dost mocenská pozice? Je to už někdo, kdo má možnost udílet slovo nebo určitým způsobem směřovat debatu. Není to vždycky tak, že tam velmi snadno mohou vznikat takové pozice?

To určitě. Jelikož všichni vyrůstáme tady na tom světě a jsme ovlivněni výchovou, i v anarchistickém hnutí se jistě objeví skryté autority, ale právě zde jsou zase různé mechanismy, protože víme, že se tak lidé chovají, jak se s tím učit pracovat třeba prostřednictvím moderací. Samozřejmě to, kdo moderuje, může rotovat. Pokaždé to bude někdo jiný, a když by se někomu nelíbilo, jak to dotyčný moderuje, může se ozvat a není problém to hned bezprostředně začít řešit. Není to mandát nadosmrti.

Zároveň tím, jak se ta funkce točí mezi lidmi, se ti lidé i učí, jak to funguje. Nikdo nemá monopol na tu zkušenost, ale u věcí, co se může naučit každý, je dobré, když to dělá každý, protože potom zase nevznikají hierarchie, ten umí moderovat, tak to bude dělat stále, ten umí dělat zápis, tak to bude dělat pořád, ale zapíše si do něj věci, co chce. Není to jednoduché, lidé se to musí naučit jako všechno.

• Tohle přesně je představitelné v menších skupinách lidí. Jde to přenášet i do větších skupin? Nebude to vždycky spíš záležitost komunit než větších celků, jako jsou města?

Město je také jenom souhrn komunit a na různých místech po světě to prakticky funguje i v řádech tisíců a desetitisíců lidí. Ať už jde třeba o Exarchii v Athénách, což je prakticky anarchistická, bezstátní čtvrť, policie do ní prakticky nemá přístup a takové větší nebo menší celky jsou všude po světě.

• Funguje to ve velkých plénech, kde se sejde třeba tisíc lidí?

Třeba ve Španělsku, když bylo hnutí Indignados, taky měli velká pléna na náměstích, kde samozřejmě, když máte čtyřicet tisíc lidí, to jde těžko. Potom, co podobně jako Occupy Wall Street byli potlačení policií, se však pléna přesunula zpátky do svých čtvrtí. Lidé si k tomu trochu přičichli na náměstí nebo viděli základy a teď se takhle organizuje spousta sousedských komunit ve vlastních čtvrtích. Ať už na základě místa, kde žijí, nebo na základě práce různá družstva či na základě jiných zájmů. Je to přenositelné prakticky na všechno.

• Když se na webových stránkách Anarchistické federace píše o vizi svobodné a samosprávné společnosti, může si to člověk představit tak, že to je společnost, ve které budou mít výrazný vliv podobné mechanismy a která bude mnohem více strukturovaná skrz komunity?

Přesně. Když odbočím konkrétně od místních záležitostí, na různých velkých demonstracích a protestech, například loni v Hamburku bylo několik desítek až set tisíc lidí. Samozřejmě ne všichni by se označili za anarchisty, anarchistky, ale z velké části byli organizováni v afinitních skupinách.

• To je?

Afinitní skupina je v podstatě skupina přátel, kteří si důvěřují a kteří sledují společný cíl, na němž se dohodnou. Nemusí to být jenom na demonstraci, ale cokoli. Rozhodují se konsensem, ale právě na příkladu Hamburku nebo jiných velkých akcí jako v Německu Ende Gelände je vidět, když probíhají pléna delegátů, že umí fungovat docela rychle i v případě, že se musí naběhnout někam do dolu a máte za patami policii a několik tisíc až desítek tisíc lidí se dokáže velmi rychle takhle zkoordinovat.

• A pléna delegátů?

Každá afinitní skupina tam vyšle svého delegáta, delegáti tam přednesou v rychlosti názory jednotlivých skupin. Vznese se tam případně nějaký návrh, jdou zpátky do svých skupin, tam to prodiskutují, jdou zpátky, kdo chce, zúčastní se návrhu, kdo nechce, nezúčastní a jde se dál. A umí to být docela svižné.

Jak se často konsensu nebo anarchistickému rozhodování v plénech vytýká, že to je chaotické a pomalé, třeba v Hamburku, a i jinde to takhle organizované bylo a hierarchická policie, která má výcvik, nestíhala. Je vidět, že když se chce, může to být opravdu rychlé a v reálném čase rozhodovat v rámci velkých skupin lidí a samozřejmě i ve městech. To byl případ Indignados, kde to funguje ve čtvrtích, kde takhle běžně organizují svůj sousedský život.

• Jaký je rozdíl mezi delegáty a poslanci v reprezentativní demokracii?

Delegáti jsou ve své funkci kdykoli odvolatelní a mají přesně mandát jenom na danou věc. Je to taková dnes omílaná přímá demokracie, ale není nařízená shora, tvoří se mezi lidmi dole navzájem a stoupá do vyšších pater, větší koordinace.

Ven z anarchistického ghetta 

• Říkal jste, že své principy anarchisté nechtějí vnutit celé společnosti, ale je to něco, co se snažíte propagovat nebo vést o tom celospolečenskou debatu? Zdá se mi, že anarchistické hnutí jde spíše cestou přímých akcí, které jsou zaměřené na konkrétní problémy či fašistické tendence, než že by usilovalo o propagování samosprávných principů a třeba se pokusilo je některým komunálním politikům podstrčit, aby je zavedli ve svých městech. Přijde mi, že touto cestou úplně nejdete. 

Za prvé protože lidí je málo a v málo lidech se dá dělat málo věcí. Spousta principů, jak by to mělo fungovat, se uplatňuje, ale přímo se neoznačují za anarchistické, dotyční buď nechtějí na sebe přitahovat zbytečnou pozornost, nebo to často ani sami neví. Z mého pohledu jako někoho, kdo se označuje za anarchistu, je spousta anarchistických skupin či různých projektů, které třeba tak fungují, nevědí však, že by se tak mohly označovat, protože tomu říkají jinak, neříkají tomu pléna, ale třeba kruhy, kde také rozhodují konsensuálně.

Propagace samozřejmě probíhá částečně přímou formou, vydáváním publikací atd. Potom i organizováním přímých akcí nebo ukazováním, jak to může fungovat jinak. Anarchismus dokazuje, co všechno je možné, když lidé chtějí.

Přímé akce ukazují, že když jde demonstrace a najednou se lidé rozhodnou, ok, nepůjdeme po chodníku, jak po nás policie chce, ale půjdeme po silnici, v tu chvíli už mění to, co je možné a co není možné. Narušují status quo a když je těch lidí málo, přijde policie a sebere je a mají smůlu. Ale když jich je velká skupina, několik set, několik tisíc, najednou jsou oni tím, kdo určuje status quo, a je nepředstavitelné, že by demonstrace mohla být rozpuštěná.

Je spousta projektů, jak se ukazuje v praxi, které více nebo méně fungují na anarchistických principech. V Česku to může být Klinika na Žižkově, o kterou si tedy každý otírá pusu, nebo ve Francii teď momentálně známá zone a défendre (la ZAD), kde na 1600 hektarech to takhle funguje a ukazují tam v praxi, co je možné, když se lidé chtějí organizovat.

• U Kliniky je zajímavé, jak výrazně se proměnilo veřejné mínění vůči ní. Na počátku, než dostali legální pronájem, to sice bylo nelegální obsazení domu, ale zároveň mělo širokou společenskou podporu, a i pravicoví novináři, u kterých by to člověk nečekal, se ho zastávali. Je otázka, jakou roli v tom hrálo třeba to, že šlo o objekt ve vlastnictví státu. Zaujalo mě, že něco, co působilo jako anarchistická akce, najednou mělo takové zastání veřejnosti. Do jaké míry anarchisté přemýšlí nad tím, když dělají své akce, aby vzbudili veřejné sympatie, nebo to pro vás není směrodatné?

Pro část lidí to směrodatné je, pro část lidí to směrodatné vůbec není. Spoléhat na veřejnost, lid, veřejné mínění je něco, co se hodí do tabulek, do průzkumů. Ale na příkladu Kliniky ze začátku, jak jste uvedl, bylo vidět, že kdybyste se zeptal lidí na to, co si myslí o squattingu, o anarchistech, zaznělo by od nich dost jasné výrazivo, najednou v jiném kontextu k tomu však přistupovali zase úplně odlišně. S veřejným míněním se všichni rádi ohánějí, že ho mají za sebou, ale zase jenom proto, že to chce více lidí, neznamená to, že to je dobře.

• Na webu Anarchistické federace se člověk dočte, že anarchistické hnutí je hnutí všech utlačovaných, neprivilegovaných a vykořisťovaných, do jaké míry je to jen takové prohlášení a nakolik opravdu chcete si tyhle lidi získat na svou stranu a přimět je, aby byli součástí anarchistického hnutí? Jedna věc je snažit se zavděčit veřejnosti a druhá je najít si cestu k lidem, ke kterým se sám hlásím.

Myslím si, že často to tak funguje, třeba když člověku nezaplatí v práci dlužnou mzdu a nemá prostředky na to, aby si to vymohl přes soudy, protože ví, jak soudy fungují, že to je na dlouhé roky. Právníci mu s tím nepomůžou, dokud ho zaměstnavatel neokradl o vyšší částku. Třeba v Praze funguje Pražská solidární síť Solis, která pomáhá lidem, kterým opravdu nikdo nepomůže, protože buď jde o malé částky, nebo tuším, že měli i případ někoho, kdo nebyl místní.

Byla to paní odněkud ze zahraničí, která tady dělala uklízečku. V práci jí nevyplatili mzdu za to, co si tam odmakala. Jiný příklad je, když byly různé protiromské pogromy na severu Čech, první, kdo tam vyjížděl, byli lidé z anarchistického hnutí postavit se po boku místním, kterým tam náckové a lidé, co se často označují za slušné Čechy, chtěli naházet kameny do oken.

Samozřejmě je to často těžké. Člověk chodí do práce, má svých starostí plno a není to lehké najít dost energie na to ještě pomoci ostatním lidem, kteří jsou ve srabu stejně jako my, ale proto je právě důležité se organizovat, znát se a potkávat se.

• Takže myslíte, že se daří, aby to hnutí nebylo uzavřené samo v sobě v nějakém anarchistickém ghettu, ale komunikovalo s lidmi okolo?  

Nemyslím si, že se to daří, ale zkouší se to. Vznikají třeba pořád nové skupiny Food Not Bombs. Teď jich je asi dvacet po celé republice. V Praze jich vaří týdně několik. Praha má prvenství, že tady vaří nejvíc skupin během týdne a vaří pro všechny bez rozdílu. Hlavně v zimě pro lidi bez domova nebo pro lidi, kteří nemají možnost si uvařit jinde. Takže zkouší se to a daří se to s většími nebo menšími úspěchy, určitá snaha však je. Mohla by být samozřejmě větší, ale myslím, že to je to, co je v rámci možností toho, co bychom mohli nazvat anarchistickým hnutím.

• Nelimituje snahy anarchistického hnutí třeba to, že Anarchistická federace nemá viditelné mluvčí? A podobně jako u moderátorů, o kterých jste mluvil, by se mohli střídat. Anarchistické hnutí působí odtažitě, jak je, a má to asi své důvody, hodně anonymní. Člověk si pod ním nepředstaví konkrétní lidi, ale maximálně osoby zahalené šátkem nebo s kapucí. Nebrání vám to překonat odstup, který vůči anarchistům lidé mohou mít?

Už Ondřej Slačálek před několika lety zmiňoval, že spousta anarchistů, anarchistek se za svůj názor možná ne úplně stydí, ale nejdou s ním ven, ani mezi svou rodinu, kolegy v práci apod., třeba je to i kvůli tomu, že je pohodlné mít svou pravdu a nekonfrontovat ji s ostatními. Zčásti to může být hlavně tím, jak se teď změnila společenská nálada. Je to dost konfliktní názor, když někde řeknete, že jste anarchista. Když to bude ve špatný čas na špatném místě, mohou vás vyhodit z hospody nebo třeba z práce.

Podle mě je to také jeden z důvodů, proč jsou v tom lidé často až zbytečně moc opatrní, ale u části lidí určitě chápu, že nechtějí jít s obličejem ven například kvůli své práci. Už teď žijí z ruky do huby a nemůžou si dovolit jen tak přijít o práci nebo žijí ve městě, kde bydlí spousta hákošů.

• Veřejnost má často o anarchistech předsudky, že jsou to divní, zakuklení lidé. Je to něco, co byste chtěli nabourávat?  

Ani si nepamatuji, kdy v Česku naposledy byla demonstrace, kde by lidé byli hromadně zahalení. Třeba v květnu se bude konat Anarchistický festival knihy, kde bude debata s lidmi prakticky z celého světa a kam každý může přijít a podívat se na anarchisty, jak vypadají bez šátků.

Pár nocí ve spacáku a životní obrat

• Zmiňoval jste, že jedna z věcí, které anarchisté problematizují, je kapitalismus. Jste proti velkým korporacím a velkým hráčům či proti trhu jako takovému, a tím pádem jakékoli podnikání i malé je problém, nebo malé podnikání ano, ale regulovaně? Jak to vidíte?

Pokud je u podnikání na prvním místě maximalizace zisku a minimalizace ztrát, přináší to dost problémů od ekologické devastace až k tomu, že lidé, kteří šéfují, se podílejí na tom, kdo kolik dostane zaplaceno a ti, kteří dělají nejšpinavější práci, dostanou velký prd. Proto naopak funguje všude po světě výroba či služby ve formě družstev, i když je to pořád v rámci kapitalistického systému a většina z nich si velmi dobře uvědomuje, jaká omezení má to, že stále musí fungovat na trhu.

Jejich cílem však není primárně maximalizace zisku, ale třeba to, aby lidé, kteří tam pracují, byli spokojení, měli co na sebe, co do pusy, střechu nad hlavou, aby prospívali svému okolí nebo aby dělali věci, co mají smysl, aby to nebyla produkce zbytečností, kterých jsou dnes plné obchody.

• Problém tak není s trhem a podnikáním jako takovým, ale spíš aby bylo vedené sociálně citlivým způsobem, lidé do něho byli více zapojení a cílem nebyla maximalizace zisku?

Dnes si pod trhem a podnikáním každý představí něco jiného. Nerad bych řekl trh ano nebo ne. Lidé budou vždy potřebovat si mezi sebou vyměňovat zboží a služby a záleží přece na tom, jak to bude organizované.

Samozřejmě u velkých firem, velkých korporací, kde se točí hrozné prachy, jsou lidé schopni pro ně udělat cokoliv a tam už je to potom často přehazování peněz z hromady na hromadu a nevytváří se žádná skutečná hodnota ve prospěch lidí. Kola kapitalismu se točí čím dál rychleji, ale nevypadá to, že by problémy světa úplně pohasínaly, spíš to začíná všude houstnout.

• Podle stanov Anarchistické federace, když chce někdo vstoupit do místní skupiny, skupina s tím musím souhlasit a zároveň dotyčného může odmítnout, pokud by byl v rozporu s anarchistickými principy. Ve chvíli, kdy budu podnikatel s pár zaměstnanci, budu s nimi v rozporu? Kdy to začne být problém, když budu dávat zaměstnancům malou mzdu, budu mít zaměstnanců velké množství nebo když budu chtít svůj byznys rozvíjet, aby rostl a rostl?

Myslím, že organizace práce seshora dolů ať už v menším měřítku nebo větším je potřeba jenom v případě, že se musí udělat něco, co by lidé jinak nebyli ochotní dělat.

Někdo, kdo má firmu nebo má pod sebou zaměstnance, ale on tam chce mít hlavní slovo a udílí rozkazy, podle mě asi nebude mít důvod vstupovat do Anarchistické federace, protože kdyby mu její principy byly blízké, snažil by se svoji firmu změnit. Třeba by byla právně vedená jako s.r.o., ale organizoval by ji právě na základě společných schůzí, konsensem nebo by ji přetransformoval do něčeho více rovnostářského, do určité formy družstevnictví.

• Jak se anarchisté staví k zastupitelské demokracii?

Často se demokracie chápe jako vláda většiny, ale když se člověk podívá, jak to funguje, většina nemusí mít vždy pravdu. A když se podíváme v České republice, jaká je volební účast a kolik lidí třeba volilo vítěznou stranu, ve výsledku je to vlastně menšina, co nastoluje diskurz většině.

Lidé však říkají, ok, aspoň máme možnost jít volit, dřív možnost výběru nebyla, ale přijdou tam, hodí lístek do urny, a pak jdou druhý den do práce, kde nerozhodují stejně o ničem. Sice se chodí k volbám, ale ve výsledku není možnost rozhodovat, je možnost výběru mezi prefabrikáty. Prefabrikáty nastolují otázky, ale není možnost vybrat si, jaké otázky nastolíme.

• Můžete říct, že to dlouho trvá, ale když ve společnosti určité téma začne být důležité, dříve či později se najde politik, který si ho vezme za své, například i problematika exekucí se začala řešit. Už se třeba zmenšily odměny advokátům a exekutorům, které vedly k tomu, že se malá pohledávka výrazně zvětšila. Takže i politická reprezentace reaguje na problémy.

Pokud se chtějí udržet u koryta, největší průsery samozřejmě hasit musí, ale když se na to podíváte z globálního hlediska, jde to všechno docela do hajzlu. Přijde mi, že pokud jsme dost chytří na to, abychom chodili házet hlas do urny, jsme dost chytří i na to, abychom se bez uren obešli. Říkají nám, když chcete něco změnit, založte si anarchistickou stranu, ano, to už jsem také slyšel, taky dobrý vtip, a změňte to, ale my nechceme nikomu vládnout a nechceme, aby nám vládl někdo jiný. Je to, jak jsem říkal, o nastolování otázek.

Tady je vykolíkované hřiště a problémy se řeší v rámci pravidel, ale anarchismus nabízí možnost představit si svět jinak, a když si zkusíte zajet někam, kde vidíte, jak to funguje v praxi, a proto i důraz na přímé akce, můžete v tu chvíli zažít a pochopit, jak to může fungovat jinak.

V ten moment se začnou dít věci, třeba na Klinice za occupy se tam dala dohromady spousta kolektivů a lidí, kterým se ta myšlenka pozdávala. Setkali se tam s úplně jiným způsobem organizace, se zcela odlišným chováním lidí vůči sobě a najednou taková blbost jako že byli pár nocí někde na baráku ve spacáku, jim změnila celý život, způsob fungování, chování se k sobě navzájem atd.

Armáda snílků a imaginace 

• Není to tak, že většině občanů to, že jdou jednou za čtyři roky k volbám, ve skutečnosti vyhovuje, a ve chvíli, kdy je potřeba něco víc, vždycky je možné založit ad hoc sdružení, které bude řešit dětské hřiště nebo aby se v Praze nebouraly staré domy, vznikne Klub Za starou Prahu? Má masa lidí opravdu zájem věnovat relativně dost času a energie do samosprávných procesů, chodit na pléna a trávit tam hodiny a hodiny diskuzemi?

Často lidé říkají, na takové blbosti nemám čas chodit někam na demonstrace a tak, protože musím makat, živit hladové krky, ale vůbec nezpochybňují to, že musí chodit do dvou, třech prací atd. A proto nemají čas řešit jiné věci, co je trápí. A všechna různá sdružení, Klub Za starou Prahu apod. to je hašení požárů, a ne že by to lidé nechtěli řešit jinak, ale třeba ani neví jak.

Myslím, že jde především o nedostatek představivosti, imaginace těch lidí. Protože, co se týče anarchie, každý to občas prožije. Je to vztah mezi přáteli, když jdete s kámoši někam na výlet, nikdo tam není šéf, ale dá se dohromady pár lidí, někdo vezme jídlo, někdo pár piv a jde se a tyhle okamžiky jsou často ty, na které člověk nejraději vzpomíná. Není tam někdo, kdo by tomu velel, je to opravdu vzájemnost, kde to jen tak pluje mezi lidmi. A pak když to člověk zažije i v rámci větších skupin, kde to takhle funguje, představí si, že to celé může fungovat jinak.

• Zmínil jste imaginaci. Nakolik se anarchistické hnutí obecně hlásí ke známému heslu Všechnu moc imaginaci?

Řekl jsem to schválně, protože sám mám tohle heslo opravdu rád. Dřív jsem ho moc nechápal, když už jsem pár let v anarchistickém hnutí byl, ale pak, když jsem nad tím začal víc přemýšlet, došlo mi, co všechno znamená.

• A jak ho chápete?

Možná bych odpověděl dalším citátem, který na to dobře navazuje, byl napsaný nedaleko vily Milady na jedné zdi, bylo tam napsáno: Jsme armáda snílků, a proto jsme neporazitelní. Protože jakmile si představíš, že to jde fakt jinak a vzbudí to v tobě tu vášeň, tak neexistují žádné limity. Najednou je možná spousta věcí, co by sis dřív ani nedokázal představit, protože najednou to jde.

• Být anarchistou ve dvaceti, v pětadvaceti, ve třiceti si člověk představí, je možné být anarchistou celý život? Není to tak, že do anarchistického hnutí lidé přichází, odchází a většinou si třeba část svých hodnot uchovají, ale jeho součástí jsou lidé určitého věku a pak, když jsou starší, už řeší práci, děti atd.?   

Občas je to tím způsobené. V České republice to má hlavně specifikum dané vývojem před rokem 1989, kdy tady nebyla kontinuita anarchistického hnutí na rozdíl od Německa, Španělska či Británie.

Anarchistická federace je součástí Internacionály anarchistických federací a bývají pravidelná setkání, a když jsem se už kdysi před lety setkal na jednom z nich s delegací z Londýna, kde byla jedna stará paní v květovaných šatech a se stříbrnými vlasy, řekl jsem si, aha, tak fakt to není jenom generační záležitost mladých pankáčů. Ti lidé tam jsou, i když už třeba nejsou viditelní, ale v zahraničí to je hodně jiné než v České republice, protože tady to je specifikum minulého režimu.