Anarchokapitalista Urza se pomalu, ale jistě stává ikonou tohoto směru v České republice. Bez ohledu na to, jak problematický anarchokapitalismus je, Urza v jeho propagaci odvádí velký kus práce. Pořádá přednášky, vydal knihu, poskytuje rozhovory, píše články, komunikuje s veřejností skrze sociální sítě a snaží se ji oslovit i přímo - například když se účastní besed na středních školách.

Urputnost a neodbytnost, s jakou si počíná, má minimálně ten dopad, že povědomí o anarchokapitalismu se rozšiřuje. Dokonce i lidé, kteří s jeho myšlenkami nesouhlasí, jsou s nimi konfrontováni, musí se s nimi vyrovnávat a alespoň trochu o nich přemýšlet. Není to jediná cesta, jak získávat nové příznivce a dále šířit a propagovat vlastní hodnoty, ale zdá se, že alespoň Urzovi zatím funguje.

Stává se svého druhu celebritou a spolu s tím, jak si buduje své jméno a začíná být stále více známý, dostává do veřejného povědomí i ideologii, ke které se hlásí. Když se v lednu vůči Urzovi vymezila Anarchistická federace, která podobně jako on odmítá stát, ale kromě toho i kapitalismus, bylo zjevné, že má potřebu se ohradit vůči anarchokapitalismu jako takovému.

Skutečný anarchismus a lattéčka 

Anarchisté tak ve svém vyjádření vysvětlují, proč je "anarchokapitalismus úplná kravina" a proč by si anarchokapitalisté měli raději říkat ultra kapitalisté. Tvrdí, že "skutečný anarchismus" je hnutím námezdně pracujících, vykořisťovaných, neprivilegovaných a pronásledovaných, a že "pokud s anarchismem operuje parta znuděných milionářů, kteří u lattéčka fantazírují o bitcoinech, je to přinejmenším směšné".

Z článku na webu anarchistů je zřejmé, že jim vlna vzestupu anarchopitalismu není po chuti a že mají potřebu zdůraznit, že pravými anarchisty jsou oni a anarchokapitalismus je nesmysl.

Podle Anarchistické federace se anarchie a kapitalismus navzájem vylučují, protože základem anarchie je odmítnutí autority, kdežto základem kapitalismu je autorita odvozená ze soukromého vlastnictví a námezdní práce. "Praxe pak vypadá, jak vypadá – draví kapitalisté se požírají navzájem, aniž by byli schopni překročit hranice svého ghetta," stojí ve vyjádření Anarchistické federace.

Pokud anarchistům opravdu záleží na tom, aby byl za anarchismus považovaný tradiční směr zastávaný federací, a nikoliv Urzův anarchokapitalismus, je otázka, co pro to dělají. Anarchistická federace má svoji facebookovou stránku, účet na Twitteru a webové stránky. Prezentuje se přes přímé akce, obsazování prázdných domů, účast na demonstracích či vydáváním anarchistické revue Existence.

Přesvědčování přesvědčených 

Ve výsledku jsou ale sami anarchisté uvězněni v ghettu, o němž se zmiňují v souvislosti s kapitalisty. Většina společnosti o nich buď neví, nebo na ně nahlíží pod vlivem předsudků. Možná jim tento stav ve skutečnosti vyhovuje. Své myšlenky prosazují po svém, nechtějí se podbízet veřejnosti a namísto jejího přímého oslovení způsobem, který by byl vůči ní aspoň zčásti vstřícný, loví ve známých vodách.

Přesvědčují přesvědčené a své nové členy a sympatizanty nabírají z řad těch, kteří k anarchismu sami tíhnou. A hlavně mají své principy, ze kterých nechtějí slevovat ve snaze oslovit další příznivce. V takovém případě se ale musí smířit s tím, že je Urza a anarchokapitalisté dříve či později zastíní a anarchismus si přivlastní.

Pro širší veřejnost budou zkrátka anarchokapitalisté kolem Urzy, Paralelní Polis a bitcoinů nejenom viditelnější, ale také přijatelnější a přitažlivější. Jejich vize by sice pravděpodobně vedly k rozvratu a chaosu, na pohled však nepůsobí tak divně a divoce jako bandy anarchistů okupující chátrající budovy. A pak: Urza dává anarchokapitalistům tvář. To neznamená, že by anarchisté měli Urzovi konkurovat a snažit se mezi lidi své názory dostávat stejným způsobem jako on.

Personalizace a losování mluvčích 

Pokud se však Anarchistická federace vyhýbá personalizaci anarchismu tak, že to znemožňuje udělat klasický rozhovor s anarchistou, a obecně se brání tomu, aby se prezentovala přes konkrétní obličeje, pak bude snaha prolomit předsudky o anarchistech a šířit jejich myšlenky v prostředích, kde to není zvykem, vždy omezená. A nejde jen o to, zda anarchisté poskytují či neposkytují rozhovory médiím, na to ostatně mají právo.

Pokud má někdo o anarchistické kritice státu a společnosti přemýšlet, velmi tomu napomůže, když takové názory nejsou šířené anonymně, ale hovoří o nich člověk s tváří a jménem, který k nim sám dospěl, má pro ně určité důvody a má také svůj životní příběh, který s jeho hodnotami koresponduje.

Nakonec je i sympatické, že anarchisté nechtějí mít své tribuny, kteří by jejich jménem promlouvali do médií, a místo toho důsledně odmítají jakoukoli hierarchii, takže nechtějí mít ani postavu mluvčího či mluvčí. Sice by byl možný i kompromis, kdy by za Anarchistickou federaci mluvilo více lidí, kteří by se střídali, případně by bylo možné využívat los a nechat na náhodě, kdo bude dočasně za ně vystupovat.

Anarchisté jdou ale jinou cestou. Pokud si u toho nebudou stěžovat na to, že anarchokapitalisté jsou v prosazování svého pojetí anarchismu úspěšnější, nelze na to nic namítat. Přesto je však trochu smutné, že veřejná debata je o tento hlas ochuzená a tam, kde se Urza vnucuje, Anarchistická federace se naopak s odkazem na odmítání personalizace uzavírá do sebe.