Tom Zaller, generální ředitel americké produkční společnosti Imagine Exhibitions, která výstavu pořádala v Las Vegas, v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Nevada Public Radio přiznal, že exponáty jsou vyrobené z těl, která se po smrti nepodařilo identifikovat.

Čeští pořadatelé, kteří výstavu do Prahy přivezli právě z Las Vegas, naopak tvrdí, že "všechna těla, která zde uvidíte, byla exhumována se souhlasem dotčených osob".

Buď se v průběhu několika týdnů podařilo všechna těla identifikovat a vyřídit souhlasy, nebo jeden z vystavovatelů předkládá návštěvníkům mylné informace. A přiznání, že "dárci" těl vlastně nemají jména, působí upřímněji a také pravděpodobněji.

Za tři stovky se mohou návštěvníci podívat dovnitř těla těhotné ženy, kuřáka nebo jen "obyčejného" muže, co zemřel na infarkt. Místo strohých poloh vleže, jak mrtvoly zkoumají lékaři a medici, jsou těla naaranžovaná do líbivých akčních poloh, aby návštěvníky zaujala ještě víc.

To vše s argumentem, že má výstava hlavně edukativní význam a aranžmá sedu, sportovních pozic či sexuálních poloh, jak tomu bylo na jedné z předchozích expozic, jen ukazují, jak při pohybu pracují svaly.

Odosobnění vytváří dojem plastových figurín

Je až příhodné, že je výstava k vidění na Výstavišti, kde tři dny po jejím otevření začíná Matějská pouť. Vypreparovaná a speciálním silikonem napuštěná těla tak doplňují sbírku atrakcí – nejdřív horská dráha, pak střelnice a nakonec, s trochou zvrhlé naděje v očích, vystavené mrtvoly.

Po procesu plastinace vypadají těla jako kříženci voskových a módních figurín a na návštěvníky hltající večerní kriminálky tak působí cynicky neosobně, uměle. 

Jistě, v sále stále visí ve vzduchu upozaděná myšlenka, že šlo o skutečné lidi. Nicméně odosobněnost, umělost a až umělecké ztvárnění ostatků tuto představu z hlav návštěvníků vyhání. Převládne pocit, že se dávají na realisticky provedené figuríny nebo sochy.

Nad etickou otázkou se tak zamyslí jen málokdo. Možná někoho zarazí, že většina modelů má asijské rysy, ale o tom, kde se těla vzala, už přemýšlí jen málokterý návštěvník, který za atrakci zaplatil ony tři stovky.

Takhle v civilizovaném světě vypadá neúcta k mrtvým. Souhlasila tato těhotná žena nebo její příbuzní s vystavením sebe a svého dítěte? | zdroj: Profimedia

Už od konce 90. let, kdy kontroverzní výstava z dílny profesora anatomie Gunthera von Hagense poprvé zamířila na veřejnost, se opakují podezření, že jde o těla čínských politických vězňů. Ti mnohdy chránili své příbuzné tím, že spálili své doklady. Bez jména, adresy a pozůstalých se z nich pak po smrti stala ona neidentifikovaná těla, která skončila na půdě univerzity, jež preparáty připravuje.  

Pochybnosti se nikdy von Hagensově týmu nepodařilo zcela vyvrátit, i když mu nikdo nic nedokázal. Ale i kdyby tomu tak nebylo, máme vůbec morální právo prohlížet si mrtvá, pro efekt vystavená těla lidí, kteří o tom, co s nimi bude po smrti provádět, neměli tušení?

Ba co hůř, má někdo morální právo na podobné praxi vydělávat? Pokud někdo daruje své tělo k medicínským účelům, představuje si zřejmě spíš, že poslouží k výuce mediků, nikoli jako pouťová atrakce. 

Edukační smysl výstava zřejmě nějaký má, ale představě, že je to jejím hlavním posláním, se věří opravdu těžko.

Zvlášť, když s von Hagensovou laboratoří a továrnou u německo-polských hranic sousedí i obchod, kde si mohou lékaři a zaměstnanci univerzitě zakoupit zakonzervované orgány ke studijním účelům. A jak prodavači před lety přiznali médiím, kontroly kupujících nejsou zrovna dvakrát pečlivé, a tak si třeba ledvinu může koupit prakticky kdokoli…