Pablo Escobar patří k nejznámějším a zároveň nejtemnějším postavám moderních dějin Latinské Ameriky. V 80. letech vybudoval drogové impérium, které zásadně ovlivnilo podobu Kolumbie, její politiku, ekonomiku i každodenní život obyvatel. Šéf medellínského kartelu se stal symbolem extrémního bohatství, násilí a beztrestnosti, ale také postavou obestřenou mýty. Jedním z nejvýraznějších hmatatelných důkazů jeho moci byla Hacienda Nápoles, místo, kde se jeho megalomanství proměnilo v beton, asfalt, exotická zvířata a absurdní luxus.

Hacienda Nápoles vznikla koncem 70. let v oblasti Puerto Triunfo v departementu Antioquia, přibližně 150 kilometrů východně od Medellín a necelých 250 kilometrů severozápadně od Bogotá. Rozkládala se na ploše přibližně 20 kilometrů čtverečních a nebyla jen obyčejným sídlem. Šlo o osobní svět drogového bosse, který neměl v Kolumbii obdoby. Escobar zde vytvořil uzavřený mikrokosmos, kde neplatila běžná pravidla a kde se jeho bohatství proměnilo v architektonickou i symbolickou exhibici.

zdroj: Profimedia.cz

Areál zahrnoval rozlehlý dům ve španělském koloniálním stylu, několik bazénů, umělá jezera, sochařský park, býčí arénu, soukromé letiště i závodní dráhu inspirovanou Formulí 1. Escobar zde vystavoval sbírku luxusních automobilů a motocyklů, choval exotická zvířata z Afriky i Jižní Ameriky a provozoval zařízení, která měla uspokojit jak jeho rodinu, tak vybranou společnost přátel a spojenců. Vstupní bránu korunovala replika malého letounu Piper PA-18 Super Cub, připomínající první leteckou zásilku kokainu do Spojených států a symbolizující začátek jeho pohádkového vzestupu.

zdroj: Profimedia.cz

Luxus jako demonstrace moci

Hacienda Nápoles nebyla jen místem odpočinku. Sloužila jako vizuální manifest Escobarovy moci a nadřazenosti. Zoologická zahrada se slony, žirafami, pštrosy, antilopami, exotickým ptactvem a hrochy měla ukazovat, že její majitel si může dovolit přivézt do kolumbijského vnitrozemí celý svět. Sochy dinosaurů, vojenská technika a monumentální plastiky dodávaly areálu bizarní atmosféru, v níž se mísil dětský sen, kýč a surová realita zločinu.

Na vrcholu své moci v 80. letech mohl Escobar přistát na vlastní ranveji, projít kolem soch v životní velikosti a rozhodnout se, zda stráví den v soukromé zoo, na motokárové dráze nebo u bazénu. Hacienda byla ztělesněním světa, kde peníze neznaly hranice a kde zákon neexistoval. Právě proto se po jeho smrti stala symbolem problému, s nímž se Kolumbie musela vyrovnat.

zdroj: Profimedia.cz

Po Escobarově zastřelení v roce 1993 se jeho rodina dostala do sporu se státem o vlastnictví areálu. Vláda nakonec haciendu převzala, ale zanedbaný komplex představoval spíš přítěž než přínos. Údržba zoo byla finančně neudržitelná a většina zvířat musela být rozvezena do zoologických zahrad po Jižní Americe. Některé prvky byly zbořeny, jiné přestavěny nebo ponechány svému osudu.

Dědictví, které se nedá zkrotit

Zcela zvláštní kapitolou se stali hroši. Čtyři jedinci, které se po Escobarově smrti nepodařilo odchytit, zůstali v areálu a postupně se rozmnožili. Bez přirozených predátorů a s dostatkem potravy se jejich populace rozrostla na desítky, později až stovky kusů. Hroši se rozšířili do okolní krajiny i povodí řeky Magdaleny a začali měnit místní ekosystém. Stali se hrozbou pro původní faunu, zemědělce i rybáře.

zdroj: Profimedia.cz

Současně se ale proměnili v turistickou atrakci a paradoxní symbol regionu. Část místních obyvatel si na jejich přítomnost zvykla a vnímá je jako zdroj příjmů. Jiní upozorňují na rizika a podporují radikální řešení. Kolumbijská vláda nakonec hrochy oficiálně označila za invazní druh a přijala plán kombinující sterilizaci, přesuny do zahraničí a v krajním případě i utracení. Spor o jejich osud tak pokračuje a nemá jednoduché řešení.

Od roku 2014 funguje na pozemcích Hacienda Nápoles rozsáhlý tematický park provozovaný soukromou společností. Nabízí aquapark, safari, zvířecí expozice a muzea. Přestože se provozovatelé snaží zdůrazňovat rodinný charakter a vzdělávací rozměr, Escobarova přítomnost zůstává všudypřítomná. Muzeum připomínající jeho život, ruiny původního domu i replika letadla u vstupu přitahují návštěvníky stejně silně jako vodní atrakce.

Hacienda Nápoles dnes stojí na pomezí památníku, varování a turistické atrakce. Je místem, kde se kolumbijská společnost snaží přetavit temnou minulost v ekonomickou příležitost, aniž by na ni zapomněla. Přesto zůstává otázkou, zda lze odkaz drogového impéria skutečně oddělit od místa, které vzniklo výhradně díky němu. Hacienda Nápoles je důkazem, že některé stopy historie nelze jednoduše zahladit, pouze jim dát nový význam.