V malém andaluském městečku Lanjarón, na úpatí pohoří Sierra Nevada, platí už od roku 1999 kuriózní, přesto oficiální pravidlo: umírat se tu nesmí. Tehdejší starosta José Rubio vydal edikt, který zakazoval obyvatelům zemřít. Nešlo však o projev autoritářského šílenství – spíše o zoufalou a ironickou reakci na chronicky přeplněný místní hřbitov, kde už dávno došlo místo pro nové hroby. Radnice tehdy hledala nový pozemek, ale bezvýsledně. A tak přišel zákaz.

„Tímto je zakázáno umírat v Lanjarónu,“ stálo v dokumentu, který Rubio doplnil slovy: „Jsem jen starosta. Nad sebou mám Boha, který ve skutečnosti všechno řídí.“ Obyvatelé výnos přijali s humorem – a podle Rubia i s „velkou chutí ho dodržovat.“ O šestadvacet let později má město stále jen jeden hřbitov. Zpráva o „zákazu smrti“ občas znovu vyplave na povrch, naposledy díky virálním videím na TikToku. Ale za tou humornou fasádou se skrývá mrazivější otázka: Co když není kam odejít, až přijde konec?

zdroj: Profimedia.cz

Když mrtví nehnijí: podobný zákaz ve věčně zmrzlém Norsku

Lanjarón není jediným místem na světě, kde smrt dostala červenou. V Longyearbyenu, nejseverněji položeném městě Norska, je umírání zakázáno už od roku 1950. Vědecké studie odhalily, že těla pohřbená v tamní zmrzlé půdě se nerozkládají – a co víc, z ostatků obětí chřipkové pandemie z roku 1917 byly izolovány živé viry. Obava ze znovuoživení smrtící nemoci vedla úřady k uzavření místního hřbitova pro další pohřby. Umřít můžete – ale pohřbít vás musejí jinde. Stejně jako v Norsku, i v andaluském Lanjarónu se pod povrchem podivného zákazu skrývá něco znepokojivého: obava ze smrti, kterou už není kam uložit.

Léčivá voda a vodní války

A přitom by Lanjarón působil jako ideální místo posledního odpočinku. Městečko s asi čtyřmi tisíci obyvateli je obklopené nádhernou přírodou Alpujarras, omývané prameny s bohatým obsahem minerálů, které se od 18. století používají k léčbě revmatismu, zažívacích potíží a nervových chorob. Právě voda je tu zdrojem života – a také každoročního chaosu. Slavnost vody a šunky, Fiesta del Agua y del Jamón, promění každé léto ulice Lanjarónu v jednu velkou vodní bitvu.

Ekonomika města stojí na lázeňství, zemědělství a turismu. Pěstují se tu mandle, olivy i hrozny, a místní šunky a vína patří k regionálním specialitám. V posledních letech si Lanjarón oblíbila i generace Z, která hledá klidnější alternativu k Barceloně a Mallorce. Co asi netuší – nebo možná právě proto přijíždějí – je, že tu smrt čeká za hranicí města. Dovnitř totiž nesmí. Až se příště budete procházet po andaluských stezkách a ucítíte vůni bylin a pramenité vody, možná si vzpomenete, že i to nejidylovější místo může mít své temné jádro. V Lanjarónu smrt nečeká za rohem. Ona čeká venku.