Vojska tehdejší Maďarské lidové republiky se společně s jednotkami ze Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky a Bulharska v srpnu 1968 účastnila vpádu do Československa, který ukončil liberální reformy někdejšího československého vedení známé pod názvem ‚pražské jaro‘. Z Československa se maďarská armáda stáhla koncem října 1968.

„Problém nebyl v tom, že maďarská armáda přišla, ale v tom, že odešla,“ cituje na úvod autor článku „Maďarská naděje v roce 1968“ Balász Ágoston jistého maďarského učitele z Felvidéku (Horních Uher), což je maďarský výraz pro části nynějšího Slovenska v době, kdy bylo součástí Uherska. Autor dodává, že tento učitel měl pravdu, protože se na události z roku 1968 „díval z jediné pro nás zdravé perspektivy: z maďarské“.

Podle listu Magyar Nemzet, který je označován za blízkého současné vládě premiéra Viktora Orbána, by Maďarsko mělo „odhodit okovy neoprávněné, sebetrýznivé viny“ za to, že svými vojsky napomohlo rozdrcení Pražského jara a dočasně okupovalo část sousední země.

Deník tvrdí, že Maďarsko na rozdíl od Sovětů de facto Československo neokupovalo. „Maďarští vojáci na základě historického práva a spravedlnosti nemohli být z maďarského pohledu okupanty na Maďary obývaných a v Trianonu odtržených územích Horních Uher, kde drtivá většina občanů vítala maďarské chlapce s radostí jako osvoboditele,“ píše list.

Trianonskou smlouvou z roku 1920 přišlo Uhersko o více než 70 procent svého území. Část z něj připadla Československu. První vídeňskou arbitráží z roku 1938 Maďarsko připojilo zpět části jižního Slovenska obývané maďarskou menšinou, což list označuje za „nápravu trianonského diktátu vytyčením spravedlivé etnické hranice“.