Asi nikdo z účastníků poklidné demonstrace netušil, že stojí na počátku lidového povstání, během kterého zahynou až stovky tisíc lidí. Dav během demonstrace začal požadovat svobodné volby, strhl pětadvacetimetrovou sochu Stalina u Městského parku a zároveň se část studentů pokusila dostat do budovy rozhlasu a odvysílat své požadavky. 

Ještě téže noci, ve dvě ráno do budapešťských ulic vjely zástupy sovětských tanků, které střílely, na co se vojákům zachtělo. O bratrskou pomoc požádal Sovětský svaz tajemník Maďarské strany pracujících Ernő Gerő a armáda ráda přispěchala chránit komunistické ideály. 

Protesty dostaly nový rozměr - už nešlo o boj za mírnější podobu maďarského komunismu, ale o přímý odpor Moskvě a její armádě plnící budapešťské ulice. Místo svržení komunistického režimu se tak po dvoutýdenních potlačování vzpoury Maďaři dočkali dělnicko-rolnické vlády v čele s Jánosem Kádárem, který tvrdými represemi a mohutným zatýkáním zničil i poslední zbytky svobody.