Jako holka jsem se zamilovala naplno a bez rozmyslu. Do Adama, staršího kluka, který voněl svobodou a neklidem. Byla to moje první opravdová láska. A zároveň první věc, u které jsem už na začátku cítila, že mě jednou bude bolet. Adam byl totiž přesně ten typ, co dlouho neposedí, co miluje všechny a nikoho doopravdy. Nic nechtěl, nic nesliboval, a to samé čekal i od ostatních. Jenže když je vám sotva dvacet a hlavu máte plnou iluzí, věříte, že právě vy budete ta, kvůli které se změní.

Věřila jsem, že ho změním

Ani nevím proč, ale nakonec jsem ho přesvědčila, abychom spolu začali žít. Možná jsem tehdy ještě netušila, do jakého pekla právě vstupuju, nebo jsem to jen nechtěla vidět. Adam souhlasil bez zaváhání. Proč taky ne, když měl po boku někoho, kdo se o něj bude starat. Už během prvních dnů, kdy jsme zařizovali byt, mi bez uzardění oznámil, že věrnost nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Ale já, naivní a zamilovaná, jsem pořád věřila, že ho změním.

Začal se domů vracet čím dál později. Vždycky s omluvou a pugetem květin. Jenže i to ho po čase omrzelo. Přestal chodit úplně, neukázal se klidně dva nebo tři dny a nezvedal telefon. Jen mi přišla strohá zpráva, že je v pořádku a ať se uklidním. Bylo jasné, kde je. U jiné. A pokaždé u jiné. Nosil mi domů jednu pohlavní nemoc za druhou. Postupně jsem si začala říkat, že tohle vážně nemám zapotřebí. A tehdy jsem se rozhodla odejít.

Málem jsem přišla o vlastní rozum

Když jsem mu oznámila, že se stěhuju, jen se usmál. „Proč by sis to dělala?“ zeptal se klidně. Dívala jsem se mu do očí a věděla, že ještě nejsem dost silná na to, abych ho opustila. Objal mě a navrhl, že si uděláme hezký večer.

„Chci něco víc, Adame,“ vyklouzlo mi úplně nečekaně. Podíval se na mě a řekl: „Vždyť s tebou žiju. Jen s tebou. Ale nedokážu to v sobě potlačit. Mám rád ženy, ale nic pro mě neznamenají.“ Na chvíli to zabralo. Ale s časem se jeho potřeby začaly stupňovat.

Začal si je vodit k nám domů a přesvědčoval mě, že můžeme žít ve třech. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Odešla jsem. Už jsem ho nechtěla nikdy vidět. Bylo mi z něj doslova na zvracení. Už tak jsem u něj málem přišla o rozum.

Porodila jsem ji, ale nemohla jsem ji milovat

A právě tehdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo to obrovské dilema, ale přesto jsem mu to řekla. Na chvíli jako by se změnil. Řekl, že si dítě vždycky přál, a přemluvil mě, abych se vrátila. Jenže právě tím začal nejhorší zlom mého života. Ženy si k nám dál vodil před mýma očima. A dvakrát se mě pokusil uhodit, když jsem křičela, že tohle už neunesu. Byla jsem v pátém měsíci, když jsem se definitivně rozhodla odejít. Tentokrát navždy.

Porodila jsem holčičku, dali jsme jí jméno Valerie. Nechtěla jsem ji. Příliš mi ho připomínala. Nedokázala jsem se na ni podívat bez toho, aby se mi v hrudi něco nesvíralo. Nakonec se jí ujala moje máma. Starala se o ni s láskou, jakou jsem jí tehdy nebyla schopná dát já.

Chodila jsem za nimi, ale pokaždé, když jsem Valerii viděla, cítila jsem jen bolest. „Je tak hodná a chytrá, Luci. Měla bys to s ní aspoň zkusit. Ona za váš vztah přece nemůže,“ říkala mi máma. Ale já to nedokázala. Byla mu až příliš podobná.

Chtěla jsem ji získat zpátky, ale přišla jsem pozdě

Jenže roky ubíhaly. Provdala jsem se a zjistila, že už nemůžu mít další děti. A tehdy mi to došlo, že jediné, co opravdu chci, je vztah se svou dcerou. Přijela jsem za ní k mojí mámě s tím, že si s ní chci konečně promluvit. Jenže máma mě zastavila hned ve dveřích.

„Je mi líto, Luci, ale nechce s tebou mluvit. Nechce, abys ji jakkoliv kontaktovala. Zřekla se tě jako mámy,“ řekla tiše. Nechápala jsem, co se stalo. Ano, je pravda, že jsem se několik let neozvala. Ale pořád jsem to byla já. Její máma.

Máma mi podala dopis a řekla, ať raději odejdu. Stálo v něm: „Nikdy jsi pro mě nebyla máma. A já nechci takovéhle sobecké lidi ve svém životě. Tvá biologická.“

Dlouho jsem si myslela, že bolest odezní, když ji budu dusit hluboko v sobě. Ale to nejde. Ne s takovou ztrátou. Dnes už vím, že nejtěžší na mateřství není porodit dítě, ale být tu pro něj, když vás potřebuje nejvíc. A já to nedokázala.

Nechci se litovat. Nechci si vymýšlet výmluvy. Chci jen, aby věděla, že ji mám ráda. Pořád. I když mě nenávidí.