Když se člověk probudí uprostřed noci, často ho zaplaví neklid. Dívá se do stropu, poslouchá tikot hodin, počítá minuty a cítí, jak s každou další z nich roste napětí. V hlavě mu víří otázky: proč se nemůžu prostě vyspat? Co je se mnou špatně? Jenže možná je odpověď mnohem jednodušší – možná s vámi není vůbec nic v nepořádku. Možná se vaše tělo chová přesně tak, jak to dělalo po tisíce let lidských dějin.

Po většinu existence člověka nebyl běžný spánek v jednom dlouhém, nepřerušeném úseku. Noc byla rozdělena na dvě části – první spánek a druhý spánek. Mezi nimi následovala hodina až dvě klidného bdění, přirozený přechod, který byl součástí nočního rytmu stejně samozřejmě jako střídání dne a noci.

Z historických pramenů, dopisů, deníků i básní víme, že takto spal téměř každý. V předindustriální Evropě rodiny obvykle uléhaly krátce po setmění, protože po západu slunce už nebylo moc co dělat. Spaly několik hodin, probouzely se kolem půlnoci a v tuto chvíli ožívaly domovy i vesnice. Otec přiložil do ohně, matka zkontrolovala hospodářská zvířata, děti si mezi sebou šeptaly nebo jen klidně ležely a poslouchaly praskání dřeva.

Někdy lidé využili tuhle noční pauzu k modlitbě nebo přemýšlení. Jiní si při svíčce četli, psali dopisy, nebo prostě tiše rozjímali. Byla to doba, kdy se svět na chvíli zastavil, kdy se čas rozplýval a myšlenky mohly volně plynout. Pro mnohé to bylo období duševního klidu, pro jiné příležitost k rozhovorům, které by se během dne nikdy neuskutečnily. A pak tu byla i tělesná stránka noci. Historici našli v textech i odkazy na to, že právě toto období bdění bývalo často časem pro intimitu. Po prvním spánku byli lidé odpočinutí, uvolnění, a jejich tělo i mysl se přirozeně ladily na blízkost. Když pak znovu přišla ospalost, znovu se ponořili do druhého spánku – delšího, hlubšího a klidného až do svítání.

zdroj: Profimedia.cz

Dvojí spánek nebyl ničím výjimečným ani zvláštním. Lidé ho brali jako samozřejmost, o které se není třeba zmiňovat. Byla to součást života, stejně jako střídání ročních období. Nebyla to porucha spánku, žádná nespavost ani známka nervozity. Bylo to prostě normální.

Zrod moderního spánku

Zlom nastal až v 18. století. Objevily se olejové lampy, později plynové osvětlení, a lidé si mohli poprvé v historii dopřát delší večery. Zůstávali vzhůru, četli, pracovali, společensky se bavili – a začali chodit spát později, než dovolovala přirozená tma. Světlo změnilo rytmus noci. Když se pak na konci 19. století rozšířila elektřina, proměna se dokončila. Elektrické žárovky umožnily, aby se den uměle prodloužil o několik hodin. A to se dotklo i biologie. Umělé světlo potlačuje tvorbu melatoninu – hormonu, který tělo uvolňuje, když nastává tma – a tím posouvá vnitřní hodiny. Lidé usínali později, čímž se přirozený prostor mezi dvěma spánkovými cykly zmenšoval, až nakonec zmizel úplně.

Do toho přišla průmyslová revoluce a s ní továrny, pracovní doby a pevné rozvrhy. Dělníci museli vstávat ve stejnou ranní hodinu, bez ohledu na to, jak dlouho spali. Myšlenka jednoho souvislého osmihodinového spánku dokonale zapadla do tohoto nového systému. Byla praktická, měřitelná, efektivní – přesně taková, jaký byl nový svět. Na počátku 20. století se stala normou.

Jenže tělo na to nebylo úplně připravené. Vědci, kteří v laboratořích vytvořili podmínky podobné těm předindustriálním, zjistili, že lidé se spontánně vracejí ke starému rytmu. Po několika nocích bez večerního světla a bez hodin se jejich spánek rozdělil do dvou částí: čtyři hodiny, klidné probuzení, pak další čtyři hodiny. Tělo si pamatuje víc, než si myslíme. Podobné výsledky přinesla i studie z roku 2017 mezi obyvateli venkovských oblastí na Madagaskaru, kde elektřina stále chybí. Tamní lidé dodnes přirozeně spí ve dvou částech – nejprve večer, pak krátká doba bdění po půlnoci, a nakonec druhý spánek až do svítání. Nikdo jim to nenutil, nikdo to neorganizuje. Je to prostě rytmus, který odpovídá přírodě.

Světlo zůstává hlavním dirigentem lidského času. V zimě, kdy se dny zkracují, náš vnitřní rytmus ztrácí přesnost. Proto se noci zdají nekonečné a únava se mísí s melancholií. Ranní světlo – zvlášť jeho modrá složka – pomáhá tělu udržet rovnováhu, stimuluje produkci kortizolu a nastavuje spánkový cyklus tak, aby zůstal pravidelný. Dnešní spánkoví odborníci radí, že probuzení uprostřed noci by nás nemělo znepokojovat. Je to zcela přirozené. Mozek ví, že tma přichází ve vlnách. Pokud se tedy probudíte ve tři ráno a máte pocit, že je něco špatně, možná jen opakujete chování, které lidstvo provázelo po většinu jeho existence.

Pokrok nám dal světlo, pohodlí a jistotu, ale přepsal i samotnou strukturu noci. Zmizely chvíle tichého rozjímání, důvěrné rozhovory ve tmě, prostor pro sny i pro myšlenky, které přicházely jen mezi dvěma spánky. Možná tak spíme „efektivněji“, ale ztratili jsme něco z tajemství noci – z rytmu, který byl kdysi tak přirozený, že o něm nikdo nemusel mluvit.