Dnes je neděle 1. srpna 2021., Svátek má Oskar
Počasí dnes 20°C Déšť

Komentář: Kouření škodí zdraví, nebezpečnější je ale vlezlý stát

Komentář: Kouření škodí zdraví, nebezpečnější je ale vlezlý stát
Ilustrační foto | zdroj: Profimedia

Návrh ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka na plošný zákaz kouření v restauracích neprošel. Společnost je už tradičně rozdělená na dva tábory. Jedni slaví vítězství zdravého rozumu a lidské svobody, druzí lamentují, že jsme se dostali na úroveň Afrických zemí, potvrdili jsme naše všeobecné barbarství a ukázali jsme vyspělému světu, že do něj nepatříme a patřit nechceme.

Na začátek je třeba říct, že zákon začal být zbytečný nejpozději ve chvíli, kdy sněmovna přijala pozměňující návrh poslance za ODS Marka Bendy, aby byly v restauracích a hospodách zřízeny jakési kuřárny. Stavebně oddělené prostory, kam by nechodil personál a tam by se kuřáci shlukovali a kolektivně si zamořovali vzduch dýmem.

Je velmi dobře představitelné, jak by to v českých podmínkách dopadlo. Hospody by se obratem změnily na kuřárny, místo personálu by si do nich nosili pivo sami štamgasti, celé by to velmi rychle začalo připomínat Kocourkov. Tyhle věci zkrátka u nás nefungují, lidová tvořivost (nebo chcete li vyčuranost) z většiny podobných nápadů udělá opak toho, o co původně šlo.

Původní návrh Svatopluka Němečka byl ale jasný: nekouřit nikde. Žádné výjimky, nebudou se kouřit ani elektronické cigarety, ani vodní dýmky, prostě nic. Kdyby nic, bylo to jasné, srozumitelné, bez nesmyslných výjimek. Aby svůj návrh podpořil, vzal si s sebou Němeček do parlamentu urnu.

Na jeho návrh zákona se ale sneslo na dvě stě pozměňovacích návrhů, hlasování se změnilo ve frašku a vše dopadlo, jak dopadnout muselo. Zapracovala silná tabáková lobby, poslanci ANO se také jaksi pozapomněli, a zákon skončil v propadlišti dějin. Ve vládě to nyní vře a Babiš se Sobotkou už se zase obviňují, kdo koho podrazil a kdo víc lže.

Čeho chceme dosáhnout?

Podívejme se ale na samotnou myšlenku zákazu. Stát jednoznačně chce jednak snížit počet kuřáků, jednak ochránit nekuřáky, kteří dobrovolně či z nutnosti musí pobývat v zakouřeném prostředí. Statistiky kouření (ale také alkoholu a marihuany) jsou u nás tradičně alarmující, patříme k největším "huličům" v Evropě. Něco se s tím má dělat, tvrdí vláda.

Odpůrci mají rovněž zcela jasné argumenty. Vláda hodlá zasahovat do soukromého vlastnictví, každý hospodský si může rozhodnout, zda se v jeho privátním podniku bude kouřit či nikoliv. Komu kouř vadí, ať jde do nekuřácké hospody, je jich čím dál víc. Lidé mají svobodu kouřit a vláda jim do toho nemá co mluvit. Kdyby to takhle šlo dál, za chvíli začne vláda zakazovat čokolády, tučná jídla a kdo ví co všechno a udělá z lidí nesvéprávné askety žijící pod knutou nekonečných regulí.

Rozlousknout tento spor je mimořádně obtížné a záleží vždy na úhlu pohledu. Některé věci je však třeba si uvědomit. Například argument, že stát nemá co určovat, zda se bude v soukromém podniku kouřit či nikoliv, je zcela mylný. Stát už takto určuje, jak se bude vařit jídlo, jak se bude skladovat, jaké hygienické normy v něm budou platit, jaké budou záchody, a tisíc dalších maličkostí. Že je něco soukromé ještě neznamená, že tam neplatí zákony.

Hospodští poskytují veřejnou službu, nabízejí lidem jídlo a pití a stát má zcela jednoznačně právo regulovat, za jakých podmínek k tomu bude docházet. Takže celý jeden argumentační pilíř odpůrců zákona padá.

Na druhou stranu je ale potřeba říct, že ani jeho zastánci zdaleka nemají ve všem pravdu. Nekuřáci mají skutečně možnost se jakémukoliv zakouřenému lokálu obloukem vyhnout. Je jejich svobodnou volbou, že se rozhodnou jít někam, kde jim to doslova a do písmene nevoní. Proč by měl stát chránit svéprávného dospělého člověka před tím, aby chodil někam, kam nechce, je záhadou.

U personálu zde pracujícího je situace obdobná. Práci si člověk vybírá nejen podle platu, ale i pracovního prostředí. Kdo nechce být vystaven pasivnímu kouření, může pracovat v nekuřáckém podniku, nebo úplně v jiné branži.

Stát se ohání jinak smutnými statistikami mrtvých, kteří zemřeli kvůli pasivnímu kouření. Ale asi nikdo z těch lidí nezemřel tak, že opakovaně každý den chodil do hospody, až se pasivně ukouřil k smrti. Tyto smutné případy má na svědomí spíš to, že rodiče celé dny hulí doma ve společnosti dětí. Ty si potom odnášejí zdravotní problémy. Domácí kouření ale zákon samozřejmě neřeší.

Krabička za tisíc

Stát ve skutečnosti chce nejen chránit nekuřáky, což jak jsme si ukázali, v podstatě není třeba, ale jde mu vlastně o vymýcení kouření jako takového.  Krabičky cigaret vytrvale zdražuje, nyní je navíc oblepí nechutnými obrázky, aby se z nich kuřákům udělalo mdlo.

Zakázáno už je kouřit ve všech veřejných budovách, úřadech, na zastávkách autobusů, v MHD, vlacích, letadlech, všude. Jediný legální vnitřní prostor, kde se kouřit ještě může, jsou právě hospody, na které si ministr Němeček právě posvítil. Kuřákům se jejich životní prostor smrskává, a pokud by zákon prošel, jediným místem mimo ulice, by byl jejich vlastní domov. Pokud stát chce vymýtit kouření, může zdražit krabičku cigaret na 1000 korun. Účel to splní a nemusí se kvůli tomu přijímat žádný zákon.

Je zde ještě jedna podstatná věc. Stát se má snažit chránit člověka tam, kde se člověk-občan neumí ochránit sám. Předpisy a zákony mají být na obranu člověka v situacích, kdy je odkázán na to, že ve společnosti budou platit určité normy a pravidla.

Klasickým příkladem jsou pravidla silničního provozu. Jednotlivý řidič ale i chodec musí spoléhat na to, že na červenou se nejezdí, že na přechodu má chodec přednost, že se nepředjíždí na plné čáře apod. Pokud by neexistovaly zákony a předpisy, jízda na silnici by byla smrtící záležitostí. Státní regulace jsou v tomto zcela na místě.

Člověk se ale jakémukoliv kuřáckému prostředí umí vyhnout a dokáže rozpoznat, kde se mu líbí, a kde ne. Stát se o toto starat nemusí a nemá. Vláda nemůže vycházet z názoru, že bude myslet za lidi, bude pečovat o jejich zdraví, o jejich nějaké vyšší dobro a prospěch. Je to možná ušlechtilá myšlenka, ale nereálná a v praxi neproveditelná.

Jsme národ kuřáků, pijáků piva, konzumentů marihuany. Může se nám to nelíbit a po pravdě řečeno to opravdu není žádný výhra nebo dokonce něco, na co bychom měli být hrdí. Vláda ale není ta, která nás bude převychovávat, chránit nás před vlastní blbostí a vlastními slabostmi.

Změnit se musíme sami. Potrvá to asi hodně dlouho, ale holt některé věci dlouho trvají. Takový je vývoj lidské společnosti a žádný zákon to nezmění.

Zdroje:
Vlastní