Klaus nám při dělení nabízel Marshallův plán, vzpomíná slovenský expremiér

MAGAZÍN - Magazín autor: red

V diskusích o rozdělení Československa padaly různé názory a varianty, Václav Klaus například nabízel Slovensku takový malý Marshallův plán. Centralizovanou federaci jsme si ale nedovedli představit, pokřivila by vztahy mezi Čechy a Slováky. Ty nikdy nebyla tak dobré, jako jsou v současnosti, říká slovenský expremiér a bývalý ministr zahraničí Jozef Moravčík.

Václav Havel se společně s Jozefem Moravčíkem sešli s americkým prezidentem Georgem Bushem starším, aby ho ujistili, že rozdělení Československa je skutečně vzájemná dohoda a nehrozí žádný ozbrojený konflikt

Václav Havel se společně s Jozefem Moravčíkem sešli s americkým prezidentem Georgem Bushem starším, aby ho ujistili, že rozdělení Československa je skutečně vzájemná dohoda a nehrozí žádný ozbrojený konflikt,zdroj: Profimedia.cz

Byl jste ve vysoké politice od začátku roku 1991, kdy jste se stal poslancem SNR za VPN, později jste se stal po roce a půl poslancem Federálního shromáždění a následně měsíc na to, v červenci 1992, i posledním federálním ministrem zahraničních věcí. Jak jste vnímal skutečnost, že jste v této funkci byl jen necelých sedm měsíců – tedy do rozpadu společného státu? Jaké to bylo vysvětlovat ve světě rozpory mezi Čechy a Slováky ve snaze o samostatné státy?
Neřekl bych, že mezi námi byly velké rozpory. Ani jsme to před světem tak nedeklarovali. Dohodli jsme se. Hledali jsme vzájemný konsenzus, jak se rozejít jako přátelé. Střetávali jsme se s různými reakcemi. Nejtvrdší byl polský prezident Lech Walesa, a to z pohledu možných důsledků. Tehdy řekl: "Rozdělení se nikdy neobešlo bez války." My jsme ho ubezpečili, že jde o něco podobného, jako když se Norsko rozešlo se Švédskem, bez války. Měli jsme pravdu my.

Posledním předsedou Federálního shromáždění byl pozdější slovenský prezident Michal Kováč, tehdy už váš stranický kolega z HZDS. Byli jste vy i on zastánci rozpadu společného státu? Proč jste se tehdy, jako námi zvolení politici, neoptali občanů v referendu, zda chtějí rozpad společného státu? Nálada tomu tehdy nasvědčovala, zejména v Česku to lidé tehdy určitě nechtěli, ani většina Slováků nebyla pro rozpad. Nakonec rozhodli Václav Klaus a Vladimír Mečiar – bez občanů...
Každý z nás dobře věděl, jaká je nálada občanů. Referendum by se zřejmě muselo organizovat zvlášť v Čechách a zvlášť na Slovensku. Co kdyby přineslo různé výsledky? Kampaň by mohla vzbudit mnoho negativních emocí. Na druhé straně ani možnost, že bychom se rozdělili, nebrali lidé jako něco jednoznačně zlého. Mohlo by se říct, že občané rozdělení vzali na vědomí. Takový závěr nám vycházel i z dlouhých diskusí ve volební kampani kolem nového státního uspořádání. Dodám však, že tehdejší oficiální politika HZDS nebyla pro úplné rozdělení společného státu, uvědomujíc si, že Evropa se integruje, a to, co jsme připravovali, byla lokální dezintegrace. Naší snahou tehdy bylo vytvořit takový model soužití dvou států, který by byl na úrovni evropské integrace, resp. na úrovni Maastrichtu. Chtěli jsme jít až na měnovou unii. Jenže to odmítla česká strana. Velmi dobře si pamatuji na vyjádření jejich ekonomů, Václava Klause, Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka. Jan Stráský tehdy poznamenal, že chudé Česko si nemůže dovolit za sebou tahat Slovensko.

Vaším šéfem v poslední federální vládě byl tedy premiér Jan Stráský, mimochodem dost tvrdý kritik privatizace pod vedením Václava Klause. Šel na tuto misi už jasně pod vlivem "pomlčkové války", tedy i s vědomím, že jde pochovat federaci? Kdo byli tehdy největší odpůrci federace z české a kdo ze slovenské strany? Jan Kalvoda? Petr Pithart? Václav Klaus? Vítězslav Moric? Ján Slota? Ján Budaj? Ján Čarnogurský? Jak byste charakterizoval tyto tehdejší politiky?
Klaus byl tehdy rozhodně pro federaci, ale pro přísnou federaci. Když jsme přišli do Prahy na debatu do sídla ODS, nabídl Slovensku takový malý Marshallův plán, ale pouze v případě, že budeme souhlasit s centralizovanou federací. Tehdy jsme si nedovedli představit, jak by to pokřivilo vztahy mezi Čechy a Slováky, kdyby takovýto plán přišel. To jsme jednoduše nemohli akceptovat, takže jsme debatovali o rozdělení státu po celní unii. Pokud šlo o ostatní jmenované, u Sloty a Morice bylo vše jasné. Cílem Slovenské národní strany bylo samostatné Slovensko. U Jána Čarnogurského to bylo trochu jiné. Když začal ve státních funkcích jako první místopředseda federální vlády, vybral si mě jako děkana Právnické fakulty UK v Bratislavě, spolu s některými mými lidmi do Bruselu, abychom na odborné úrovni zjišťovali, jak by se dal zrealizovat společný vstup do EU s tím, že bychom potom měli obrazně řečeno dvě hvězdičky. Tehdy vznikla jeho známá formulka, kterou později politicky prosazoval. To bylo ještě v roce 1990. Misi jsme absolvovali. Odborný aparát v Bruselu nám diplomaticky naznačil, že to právně asi nepůjde, ale dalo by se něco udělat, kdybychom našli politickou podporu v rámci EU.

Jak to bylo tehdy s postojem tribuna sametové revoluce na Slovensku Jána Budaje?
V té době jsem s Budajem ještě tak často nekomunikoval, a přiznám se, že jeho jsem v této souvislosti neregistroval, jelikož se nezúčastňoval diskuzí a rozdělení, které jsme tehdy vedli.

Postoj Petra Pitharta jako výrazné osobnosti české politiky byl tehdy jaký?
Petr Pithart nebyl tehdy zastáncem dvou samostatných republik, a pokud ano, tak s velkou rezervou.

A Jan Kalvoda? Ten byl výrazným zastáncem rozdělení...
Ano, on byl tehdy jednoznačně pro samostatný český stát. Ale okrajem toho všeho, jak jsem uvažoval tehdy a jak uvažuji nyní, si myslím, že to, co jsme udělali, nebylo špatné pro další rozvoj Česka a Slovenska. Dostali jsme se tam, kam jsme měli namířeno, tedy jsme členy NATO i EU. Nebyl to jednoduchý proces, zejména na Slovensku, ale zvládli jsme to. Myslím si, že naše vztahy s Čechy nikdy nebyly tak dobré, jako jsou nyní. To je moje hluboké přesvědčení.

Byl jste přímým účastníkem debat o konci federaci, jak jste tehdy komunikoval jako šéf československé diplomacie s Václavem Klausem a s Vladimírem Mečiarem? Mečiar přece ještě na začátku roku 1992 nepřipouštěl rozpad společného státu, chtěl jakousi konfederaci. Kdy se změnil tak radikálně jeho postoj? Kdo ho nejvíc ovlivňoval v jeho rozhodnutích? Hovořilo se o Augustínovi Mariánovi Húskovi, Kataríně Tóthové, Rudolfu Filkusovi, Milanu Kňažkovi či Romanu Kováčovi. Byli to zejména oni, kteří ovlivnili jeho tehdejší myšlení ohledně zachování společného státu? Nebo co podle vás za tím bylo?
Nemohu říct to, že by Mečiar změnil svůj názor, protože on byl pro všechna řešení. Vyjadřoval se podle toho, jaké bylo obecenstvo. Takže pokud někdo chtěl slyšet, že je pro společný stát, tak i on řekl, že je pro společný stát. A měl pravdu, neboť tehdy i měnová unie předpokládala nějakou formu společného státu, v té době konfederaci. Ale v případě, pokud by česká strana nesouhlasila, tak byl pro rozdělení. Takže z tohoto hlediska byl Mečiar velmi tvárný a flexibilní. Neměl nějaký negativistický postoj, a o co mu šlo – to musím říct objektivně, aby Slovensko mělo svůj prostor, aby se mohlo rozvíjet, aby se umělo prezentovat ve světě. Jenže to, v jaké formě, tam byl velmi, velmi flexibilní.

Augustin Marián Húska byl jednoznačně zástupcem SNS v HZDS. Rudolf Filkus byl spíš na straně federace a Michal Kováč byl stejného názoru jako já, tedy my jsme chtěli dosáhnout uspořádání na principu Maastrichtu. Podobný názor měl i Roman Kováč.

Rozdělil se federální majetek podle vás bez problémů a spravedlivě? Vím, že to byl tvrdý zákulisní boj, o kterém se média dodnes mnoho nedozvěděla... Vy jste ale byl přímo při tom. Kdo sehrál tehdy za Slovensko rozhodující úlohu? Říkalo se, že to byl právě ministr financí Július Tóth, který si nechtěl nechat vnutit počty Václava Klause, Vladimíra Dlouhého či Tomáše Ježka. Díky tomu Slovensko z tohoto dělení nevyšlo nejhůře... Bylo to tak?
Myslím si, že jsme i dělení majetku zvládli dobře. Vracet se zpátky by nebylo šťastné. Dohoda, jako každá jiná, se tehdy nerodila lehce. Ale v globálu ani jedna, ani druhá strana nepřišla zkrátka. Rozdělení majetku bylo podle mě relativně spravedlivé. Detailně jsem však proces rozdělování majetku nesledoval, protože jsem měl dost práce s dělením diplomacie včetně majetku. Naštěstí velmi dobře spolupracovala národní ministerstva, která se tehdy vytvářela. Aparát federálního ministerstva zahraničních věcí byl tehdy velmi kooperativní, nevznikaly zásadnější problémy. Ačkoli i dnes se ještě vyskytují názory, že jsme měli mít tu a tu budovu v té a v té oblasti... Jenže dělení se nikdy nedá udělat tak, aby byli všichni úplně spokojení. Tuto úlohu jsme však zvládli zodpovědně.

Po rozpadu federace jste se stal na začátku roku 1993, tedy po vzniku dvou samostatných států, poradcem Vladimíra Mečiara. Věřil jste mu tehdy ještě, proč jste to přijal?
Moje poradní funkce u Mečiara nebyla ve skutečnosti poradní. S Mečiarem jsem se prakticky vůbec nesetkával, ani jsem mu v ničem neradil. Byla to úloha a funkce vymyšlená proto, abych mohl realizovat záměr vytvořit pracoviště, které podrobně studovalo evropskou legislativu a hledalo by možnosti implementace evropské legislativy do našeho právního systému. Byla to výsostně odborná práce, při které jsem odborně spolupracoval, úzce, s Právnickou fakultou UK v Bratislavě a myslím si, že se nám za těch pár týdnů podařilo i něco užitečného vytvořit a určitě to nebylo marně vynaložené úsilí.

Přesně na Jozefa, tedy 19. března 1993, tedy po asi dvou a půl měsících ve funkci Mečiarova poradce, jste se stal šéfem slovenské diplomacie, setrval jste v této funkci téměř rok. Jaké to bylo najednou prezentovat ve světě samostatné Slovensko namísto tolikrát roky akeptovaného společného státu Čechů a Slováků?
Myslím si, že jsme velmi mnoho udělali ještě předtím, tedy když jsem byl několik měsíců federálním ministrem zahraničních věcí. Velmi důsledně jsme dbali na to, aby se i u našich partnerů ve světě vytvářel stejný a rovnocenný přístup k oběma novým státům. Udělali jsme dobře, protože jsme hned okamžikem vzniku dvou samostatných republik navázali na kontinuitu dobrých diplomatických vztahů se všemi dosavadními partnery společného státu. Vstoupili jsme prakticky do všech existujících mezinárodních dohod, tedy ta kontinuita byla zachována. Významnou úlohu sehrál i aparát federálního ministerstva, který musel řešit dvě úlohy – tou první byla už vzpomínaná kontinuita a druhá, aby se aparát postaral sám o sebe, když už bylo jasné rozdělení. Dá se pochopit, že podstatnější pro ně byly úvahy, co budou dělat po 1. 1. 1993. I navzdory tomu bylo obrovské penzum práce vykonané na vysoké profesionální úrovni. A po nástupu do funkce slovenského šéfa diplomacie byl celý proces kontinuální, střetával jsem se s těmi samými partnery ve světě jako předtím, takže z tohoto pohledu nebylo nic mimořádného. Tehdy jsme řešili jeden mimořádně horký problém – to bylo Gabčíkovo – začalo to ještě v čase federace, pokračovalo to i za samostatnosti. Podobně jsme tehdy řešili Pakt stability, kde bylo významné i řešení otázky maďarské menšiny...

Jak jste v celém procesu rozchodu Čechů a Slováků vnímal osobu Václava Havla? Bylo by to podle vás celé jinak, kdyby se prezidentem stal Alexander Dubček, jak to bylo původně politicky domluvené?
Nerad bych spekuloval, věci se totiž odehrály tak, jak se odehrály, možná s nějakými menšími odchylkami, ten proces změn byl nezvratný. Dokonce natolik nezvratný, že ho určitě nějaká takováto událost nezvrátila. A nezvrátilo by ho ani referendum, o tom jsem hluboce přesvědčen. Možná by to dopadlo jinak v jedné zemi než v druhé, ale k rozdělení by došlo tak či tak. A Václav Havel? Na začátku mého funkčního období v čele federální diplomacie jsem jel společně s Václavem Havlem do Helsinek na zasedání KBSE na nejvyšší úrovni i za účasti tehdejšího prezidenta USA George Bushe staršího, který nás i přijal na osobním setkání. Americký prezident se zeptal Václava Havla, jak hodnotí rozdělení státu. Václav Havel mu odpověděl, že on je sice pro zachování společného státu, ale respektuje věci tak, jak jsou, a že již jde o nezvratný proces, který bude ukončen kultivovaným způsobem. Stejnou otázku adresoval i mně, neboť byl informován, jak uvedl, že jsem z jiného politického spektra než Václav Havel. Potvrdil jsem slova prezidenta Havla. Americkému prezidentovi záleželo na politické stabilitě střední Evropy. Ubezpečili jsme jej, že tato stabilita nebude ohrožena. Bílý dům následně vydal prohlášení, že akceptuje rozdělení Československa jako fakt. V tomto kontextu došlo potom i ke změně postojů dalších států. Místo výhrad a přesvědčování "nedělejte to" a podobně následovala konstruktivní debata o uspořádání vzájemných vztahů. Chápali jsme, že USA a Evropa se obávaly bezpečnostního rizika. Myslím si, že když se naplnilo naše ubezpečování, Evropa "si oddychla".

Nemrzelo vás přesto tehdy, že se prezidentem nestal Alexander Dubček, i když byl sice v čele tehdejšího Federálního shromáždění, ale tato funkce byla víceméně symbolická jako projev úcty k jeho osobě?
Pro zviditelnění Slovenska by to bývalo mělo velký význam. Ale z hlediska uspořádání vzájemných vztahů sehrál Václav Havel velmi pozitivní úlohu, a to přesto, že sám osobně nebyl pro rozdělení federace. Ale ten rozhovor s americkým prezidentem Georgem Bushem starším byl ilustrací toho významu, protože kdyby byl řekl něco jiného, než řekl, Američané by pravděpodobně hodnotili situaci jinak. Takže z tohoto hlediska sehrál Václav Havel velmi významnou roli.

Jste zřejmě jediným politikem v Česku i na Slovensku, který byl federálním ministrem zahraničních věcí, potom jste se stal i šéfem slovenské diplomacie a 16. 3. 1994 dokonce slovenským premiérem – právě po Vladimíru Mečiarovi, se kterým jste se ale názorově rozešli (vy, Milan Kňažko, Eduard Kukan a další). Proč?
Změna našeho vztahu k Mečiarovi začala ještě v posledním období federace, tedy dávno předtím, než jsem se stal premiérem. Tehdy jsme shodou okolností bydleli v jedné ulici s Michalem Kováčem, posledním předsedou Federálního shromáždění, já jako federální šéf diplomacie, a diskutovali jsme i na toto téma. Došli jsme k závěru, že pro Slovensko by nebylo vhodné, aby se politika u nás vedla takovým stylem, jaký reprezentoval Mečiar. Tedy konfrontačním stylem, který byl příliš emotivní, příliš radikalizoval osobní vztahy a nefiltrované je přenášel do politiky, a to nebylo dobré. Mnohá jeho vyjádření, která se navíc příliš často měnila, nebyla prospěšná. Byli jsme pro změnu. Chtěli jsme se o ni pokusit i v rámci HZDS vytvořením alternativy politického realismu (tak jsme se tehdy pojmenovali), což Vladimír Mečiar odmítl a dosáhl našeho vyloučení z HZDS. Tehdy nás oslovilo víc poslanců, protože s jeho vztahem k poslancům nebyla spokojena větší skupina, tak abychom vytvořili něco společného.

HZDS nebylo jednoznačně profilované. Do HZDS odcházeli z VPN zejména ti, kteří byli spíš pro volnější uspořádání společného státu, ale představy o politice měli až příliš rozdílené. Například někteří včetně mě byli pro bližší spolupráci se Socialistickou internacionálou na principech sociální demokracie, část HZDS, zejména na okresní úrovni kvůli tomu organizovala protestní akce, argumentujíc, že jde o bolševizaci strany. Část byla až extrémně pravicová, část liberální, se sociálním cítěním, kam jsem například patřil já a Roman Kováč. Vytvořili jsme liberální platformu v parlamentě, čímž Mečiar ztratil většinu. Po jeho odvolání z postu předsedy vlády jsme založili liberální politickou stranu, která v následujících volbách obhájila své postavení. Získala přibližně stejný počet poslanců jako byl počet těch, kteří odešli z poslaneckého klubu HZDS před vyslovením nedůvěry premiérovi. Dá se tedy říct, že změna v poslaneckém klubu odpovídala změně elektorátu. Jinými slovy, voliči opouštěli Vladimíra Mečiara ve stejném poměru jako jeho poslanci, a takovýto trend pokračoval i ve všech následujících volbách až do zániku HZDS. Potvrdilo se, že styl politiky Vladimíra Mečiara není pro Slovensko stylem, který by zabezpečil jeho postavení jako moderního státu.

Ve funkci premiéra jste vydržel necelých 9 měsíců, přesně do 13. 12. 1994, tedy od 30. 9. až 1. 10., kdy byly u nás předčasné volby, bylo jasné, že jako premiér končíte... Vyhrála totiž HZDS, následovala tzv. Noc dlouhých nožů z 3. na 4. 11, kdy HZDS spustila pověstný válec ze Zlaté Idky, který převálcoval tehdejší opozici podle hesla – vítěz bere vše. Vy jste byl premiérem v podstatě už jen z titulu zákona ještě několik měsíců... Proč jste nebyl schopen udržet se u moci? Kdo podle vás způsobil to, že se k moci opět, po třetí, dostal Vladimír Mečiar s Jánem Slotou a Jánem Ĺuptákem?
Koalice, která vznikla po odvolání Mečiara, měla vůli pokračovat dále ve vládnutí. S tím jsme i šli do voleb, a preference napovídaly, že bychom mohli mít úspěch. Potom však došlo k rozdělení SDĹ, vytvořila se strana Sdružení dělníků Slovenska okolo Jána Ĺuptáka a právě to se ukázalo jako rozhodující. Kdybychom totiž získali Jána Ĺuptáka na stranu naší koalice, tak bychom měli většinu. Vím, že to bylo tehdy velmi nekonzistentní, ale osobně jsem si to uměl představit, protože v politice je zkrátka třeba občas dělat podobné kompromisy. Nedovedli si to ale představit naši koaliční partneři z KDH. Ĺupták totiž debatoval se všemi politickými stranami, tedy i s Demokratickou unií, kterou jsem tehdy vedl. KDH ho ale s jakýmsi despektem vypoklonkovali. Takovýto doktrinářský styl jim zůstal dodnes, což se mi osobně nelíbí. Když Ĺupták přišel za Mečiarem do hotelu Lux v Banské Bystrici, tak jej celá vrcholná garnitura HZDS vítala před hotelem a ukázala mu, jak je pro ně důležitý. On byl totiž jazýčkem na vahách, měl sice málo volebních procent, ale rozhodoval o tom, jak půjde Slovensko v nejbližší době dál. Takže takto jsme vlastně prohráli volby.

Období třetí Mečiarovy vlády bylo všeobecně považované za hlavní příčinu zabrždění integračních snah Slovenska dostat se do NATO a EU. Co byl hlavní důvod, že svět Mečiarovi nevěřil?
To je dost komplikovaná otázka. Velmi jednoduché by bylo zopakovat to, co už jsem říkal, a zamést to pod koberec konstatováním, že jeho osoba byla nevyzpytatelná. Ale nemyslím si, že je to jen tak. Některé negativní postoje ze strany zahraničních partnerů, zejména ze strany USA, vůči němu nebyly totiž zcela oprávněné. Mám osobní zkušenost, když jsem debatoval ještě jako federální ministr v OSN. Madeleine Albrightová mi tehdy řekla, že by dle ní měla jít privatizace na Slovensku rychleji, dokonce se jim zdálo, že je ohrožena. Řekl jsem jí, že to není vůbec pravda. HZDS by nikdy nepřipustilo, aby se brzdila privatizace. Na zasedání poslaneckého klubu jeden významný člen vlády (nebudu jej radši jmenovat) řekl: "Vyhráli jsme volby, privatizujme!" Z takových postojů jsem byl znechucen. Volby přeci nebyly mandátem pro privatizaci. Možná by mě nyní někdo nazval naivním, ale bylo to v rozporu s představami a zásadami, s kterými jsme šli do politiky. Byl to jeden z důvodů mého názorového rozchodu s HZDS, až jsem z něj byl později vyloučen. Takže ne vždy byly reakce ze zahraničí oprávněné, minimálně byly zkreslené.

Jaké byly další důvody nedůvěry vůči Mečiarovi?
O Mečiarovi panoval názor, že dohoda s ním platí jen na tom patře, ve kterém byla udělána. V jiném patře již platí něco jiného. Na druhé straně si však myslím, že s podobným neduhem se můžeme setkat i u mnohých jiných politiků. Ale pokud to nyní zhodnotím s odstupem času, tak hlavní byly dva důvody, pro které jsem mu nedůvěřoval. Prvním je to, že do politiky zatahoval osobní vztahy či osobní nenávist, což není rozumný styl politiky. Druhou věcí bylo to jeho lavírování.

Osobně jsem měl jednu negativní zkušenost – ještě jako federální ministr zahraničních věcí. Řekl mi, že americký velvyslanec se vyjádřil, že by bylo zajímavé vytvořit souvislý řetěz neutrálních států – Švýcarsko, Rakousko a Slovensko. Řekl jsem mu diplomaticky, že je to zajímavá myšlenka a zeptal jsem se ho, zda ji můžu probrat s americkým velvyslancem. Souhlasil s podmínkou, že jej nebudu jmenovat. Pozval jsem proto pana velvyslance na neformální večeři a optal se ho, jak by americká strana reagovala na případnou snahu Slovenska získat statut nezávislého státu, přičemž on znal můj názor, že jsem byl jednoznačně pro členství Slovenska v NATO. Chtěl jsem si totiž ověřit, zda něco takového mohlo vůbec zaznít. Velvyslanec mi řekl, že podle USA je to v zásadě naše věc, že americká strana by to nepovažovala za nepřátelský akt. V té chvíli mi bylo jasné, že Mečiar si to celé vymyslel. Mečiar byl plný záhad, západní zpravodajské služby určitě měly svoje informace. Když jsem se později jako opoziční politik a poslanec setkával s představiteli NATO a snažil se argumentovat, že by měli přijmout Slovensko za člena, ačkoli u nás vládne Mečiar a lidé za to nemůžou, tak odpověď byla taková, že to zváží, ale ve skutečnosti si počkali, až skončí.

Pokud se po letech ohlédnete za osobou Vladimíra Mečiara, za jeho třemi vládami a zejména za jeho privatizací, kdy rozdal svým věrným podstatnou část státního majetku, myslíte si, že jeho stylem se na Slovensku zavedl tzv. gaunerský styl vládnutí, kde vítěz bere opravdu vše a nikdo nesedí ve vězení?
Myslím si, že slovenský elektorát ukázal svou vyspělost tím, že nakonec odmítl Mečiara i Slotu. To bylo velmi pozitivní pro další vývoj Slovensko. I proto si nemyslím, že tento jeho styl vládnutí by nesl nějaké trvalé znaky slovenské politiky. Nejen slovenská politika, ale i politika v jiných zemích občas zápasí s takovýmito fenomény jako je demagogie, nadbíhání náladám obyvatel i tam, kde to není potřebné.

Proč nebyl Vladimír Mečiar dodnes z ničeho obviněn či potrestán – mám na mysli jeho dodnes nezrušené amnestie po únosu Michala Kováče mladšího či dodnes nevyšetřenou smrt Roberta Remiáše a mnohé další kauzy včetně několikanásobně avizovaného odtajnění diskety se záznamem prominentních klientů nebankovních subjektů Horizont a BMG? Nikdo navíc nevyšetřoval původ jeho majetku... Je to správně?
Odpornou záležitost, na kterou vzpomínáte – tedy zavlečení syna bývalého prezidenta Michala Kováče do ciziny, bohužel právně nejde dořešit. Není totiž ochota dát dohromady ústavní většinu pro ústavní zákon, kterým by se zrušily tzv. Mečiarovy amnestie. Neumím nyní říct, zda je správný nebo není tento příšený „defekt“ našich dějin řešit ústavním zákonem. Mohu konstatovat, že je chybou našeho ústavního systému, že připouští i amnestie takovéhoto druhu. Navíc revidovat ústavu na dosažení zrušení konkrétního rozhodnutí prezidenta by mohlo být nebezpečným precedentem, který by mohl být zneužitý. Pokud jde o ty další případy, které uvádíte, je to závažnou chybou našeho právního systému, který trpí malomocenstvím – nevymožitelností práva.

Je těžké prověřit původ majetku?
Zákon na to existuje, jen není dokonalý a není dobrý. Největší nedostatkem i v tomto zákoně je nedostatečná vymahatelnost práva, zejména v podnikatelské sféře je to velmi negativní jev.

Abych se ale vrátil k otázce: Jste renomovaný právník, měl by Mečiar mít za něco trestně-právní odpovědnost?
Nechci se stavět do role prokurátora nebo soudce, ale pokud se dopustil trestného činu – a v případě vzpomínaného únosu to tak jednoznačně vypadá – tak za toto by měl být i trestně-právně odpovědný.

Otočme nyní trochu list. Byl jste později 4 roky – 1998-2002 i primátorem Bratislavy. Po uvedených třech vysokých státních funkcích jste jako jediný politik u nás i v Česku vykonával i nejvyšší samosprávnou funkci v metropoli země. Jaký byl rozdíl vést federální či slovenskou diplomacii, slovenskou vládu a hlavní město Slovenska?
Ten skok nebyl ani tak velký, protože jsem nenastupoval do funkce primátora Bratislavy z postu premiéra, ale poslance slovenského parlamentu. Práce primátora je velmi zajímavá a nyní lituji, že jsem nechtěl jít i do druhého volebního období, protože některé projekty, které byly velmi dobře připravené, se nezrealizovaly, neboť můj nástupce (pozn. aut. – Andrej Ďurkovský z KDH) je jednoduše nechtěl zrealizovat.

Buďte konkrétnější, které projekty například?
Víc jich bylo takových menších, ale jeden byl velmi rozsáhlý a poměrně zásadní. Je to nosný systém řešení dopravy v Bratislavě, kde jsme měli připravenou kombinaci dvou pozemních drah s napojením na existující nevyužívaný systém sítě kolejové železniční dopravy, která se dá krásně využít – to je přímo ideálně pro tento druh dopravy, například pro spojení mezi Petržalkou, centrem města a Devínskou Novou Vsí či Lamačem. Jeho součástí měl být podzemní tunel pod Dunajem, dále přes střed města až po hlavní železniční stanici. Druhý tunel měl vést od Filiálky přes střed po bývalé PKO, odkud by se zase mohlo jít po povrchu. Na tento model, který byl schválený i na příslušných úřadech a ministerstvech, bylo dokonce projednáno i finanční zabezpečení přes Evropskou investiční banku. Viceguvernér Evropské investiční banky pan Roth nám přislíbil pomoc. Bohužel, dále jsme nestihli zajít.

Proč jste se tedy už neucházel znovu o post primátora?
Jednak jsem přišel o stranu – Demokratickou unii, jelikož jsem nesouhlasil s vytvořením SDKÚ. Se zánikem DU zaniklo i moje členství ve straně, čímž jsem ztratil stranickou podporu. A také jsem byl dost vyčerpaný z celého období působení v politice. Objevil jsem v sobě i některé vlastnosti, které mi bránily v tom, abych byl úspěšnější.

Nepřejícníci, zejména rodilí Bratislavané vám dávali pociťovat, že jste se narodil na středním Slovensku v Očové, teda mimo Bratislavu a navzdory tomu jste řídil naše hlavní město. Jak hodnotíte s odstupem 13 let vaše čtyřleté působení v čele slovenské metropole? Zazlívají vám například i to, že právě za vás se prodalo víc lukrativních pozemků města, zejména v Podhradí... Připouštíte si i nějaké chyby? Například to, že Bratislava tehdy přišla o 370 milionů korun uložených ve zkrachovalé Slovenské kreditní bance?
Pokud jde o finanční situaci Bratislavy, mým záměrem bylo snížit zadlužení hlavního města, což se mi nakonec i podařilo. Pokud jde o vzpomínanou úložku ve Slovenské kreditní bance, tu vytvořilo město ještě před mým nástupem do funkce. Já jsem se snažil ty peníze přesměrovat jinam. Osobně jsem navštívil představitele vzpomínané banky, ale podařilo se mi odtamtud dostat jen nějakých 10 procent uvedené sumy, protože časem se banka dostala do probémů a kdyby nám měla vyplatit celou nárokovatelnou sumu, tak by musela okamžitě vyhlásit bankrot a peníze bychom i tak neviděli. Z toho pohledu nevidím, že bychom udělali nějakou zásadní chybu. Tou chybou bylo, že celou úložku dali moji předchůdci do jediné banky, která poskytla nejvyšší úrok.

A s tím jste se spokojil? Že hlavní město přijde o tolik peněz?
Samozřejmě, že ne. Diskutovali jsme tehdy s ministryní financí Brigitou Schmögnerovou, protože většinu podílu měl v bance stát. Ještě předtím jsem dvakrát navštívil guvernéra Národní banky Slovenska Mariána Juska. Před úpadkem mi řekl, že banka má těžkosti, ale ještě nějaký čas vydrží. I na základě toho jsem z ní vybral to, co se dalo. Podruhé po vyhlášení nucené správy, která příšla dřív, než se očekávalo. Tehdy mi bylo řečeno, že město nezíská víc než pět procent. Ale navzdory všemu, na jedno se při té kritice zapomíná. Úložku tvořila část prostředků získaných prodejem dluhopisů přes NOMURU, ve finančním domě v Japonsku. Dluhopisy byly v jenech a my jsme se rozhodovali, protože je bylo třeba reemitovat, zda zůstaneme při jenech nebo přejdeme na eura, což doporučovala část konzultovaných expertů. Nakonec jsme se rozhodli zůstat v NOMUŘE, a to velmi správně, protože japonský jen tehdy tak klesal vůči dolaru, že jsme při uhrazování našeho dluhu v podstatě získali přes jednu miliardu korun (!), a to jen na tom kurzovém rozdílu. Čili pokud odečteme to, co jsme ztratili, tedy úložku, tak město vlastně vydělalo kolem 900 milionů korun. Je pravdou, že město tehdy riskovalo, ale v tomto případě se risk vyplatil. I v případě úložky platí, že po boji se najednou objeví nejvíc nových generálů.

Ale ještě se přeci jenom vraťme k těm vlastnostem, které vám zabránily se dále ucházet o funkci primátora. Které to byly?
Neuměl jsem se prosadit v kampaních, protože mně jednoduše nevyhovují. Vždy jsem byl orientovaný exaktněji, ne se přetřásat v médiích, to byla moje slabá stránka. Tam jsem viděl největší rezervy, proto jsem též bez jakýchkoliv problémů odešel i z funkce předsedy Demokratické unie, ačkoli tehdy měla tato strana 12 procent preference a neustále rostly.

Od roku 2006, tedy s výjimkou asi rok a půl dlouhého působení vlády Ivety Radičové, vládne na Slovensku Robert Fico. Jak byste jej charakterizoval? Rozdělme jeho působení na první Ficovu vládu 2006-2010, druhou v letech 2010-2014 a tu aktuální třetí, kdy vládne SMER-SD sám...
Pozitivní je zejména to, že Robert Fico zastabilizoval slovenskou politiku. Protože kdyby slovenská politika byla v rukách pravice, tak je to skandál.

Proč?
Protože je absolutně nekonzistentní, rozdrobená, rozhádaná. Fico je z tohoto hlediska výplod naší pravice, protože mu umožnila zabrat prakticky celý prostor. Fico zabezpečil Slovensku politickou stabilitu. To je jednouše fakt. Současně i ekonomickou stabilitu. Jeho excesy v zahraniční politice vyrovnává jeho ministr zahraničních věcí Miroslav Lajčák.

Jak hodnotíte jeho?
Hodnotím ho jako jednoho z nejlepších, jakého jsme měli. Za mých časů byl vedoucím kabinetu ministra na Ministerstvu zahraničních věcí SR, znám ho od počátku. Své úlohy si vždy perfektně plnil, je to mimořádně nadaný člověk.

Jak si vysvětlujete to, že ani Vladimír Mečiar, ani Robert Fico neuspěli v prezidentských volbách?
Opakuji, slovenský elektorát složil zkoušku státnosti na výbornou tím, že ani jednou neuspěl Vladimír Mečiar a lidé odmítli jeho metody. Nezapadá sice do toho Ivan Gašparovič, ale v tomto případě šlo spíš o výběr menšího zla. Navíc slovenský elektorát je pravicovější než, řekněme, český. To potvrzuje i historie, kdybychom se vrátili do času po druhé světové válce, nebo k únoru 1948 a podobně. Takže z tohoto pohledu to, že prohrál i Fico, pro mě nebylo mimořádné překvapení, očekával jsem to, protože levicové myšlení lidí nemá u nás takové dominantní postavení.

Proč se ze slovenské politiky postupně vytratily a vytrácejí takové výrazné tváře jako dvojnásobný premiér Mikuláš Dzurinda, dlouholetý ministr financí Ivan Mikloš či expremiérka Iveta Radičová? Jak byste je charakterizoval?
Je to pro mě velmi těžká otázka. Mikuláš Dzurinda udělal pro Slovensko nesmírně hodně, asi nejvíc z našich politiků na Slovensku od listopadu 1989. Jenže budoval politickou stranu na falešných principech. Je totiž známé, že se nedohodl ještě v rámci KDH, část zůstala a část šla s ním. Sebral s sebou i většinu Demokratické unie, ale to byla liberální strana. Dát ale do kupy liberální stranu a ortodoxní KDH, z toho nemohlo vzniknout nic pozitivního. Čili z tohoto pohledu byla jeho strana založená na falešných principech. To je jedna věc, no a později se v dalším vývoji zbavil všech liberálních politiků, kteří na sebe poutali část voličské základny. Výjimkou byl Eduard Kukana, který byl spíš diplomat než politik. Dzurinda nenašel zřejmě témata, která by udržela podporu voličů, nevytvořil podmínky pro následovníky ve straně, které by navazovaly na pozitivní výsledky jeho vlád. Tam si myslím, že je důvod, proč takto skončil v politice. Ačkoli je dodnes v parlamentu, už to není ten Mikuláš Dzurinda.

A co Ivan Mikloš?
Ivan Mikloš je velmi nadaný politik v exekutivní sféře, ale neumí na sebe upoutat pozornost elektorátu oslovením širších vrstev. Jeho voličská základna je především v části podnikatelské sféry.

A Iveta Radičová, bývalá premiérka?
Ona má sympatické názory, ale stranické politice nerozumí, možná i proto skončila tak, jak skončila.

Zkuste ještě stručně charakterizovat dosavadní slovenské prezidenty – Michala Kováče, Rudolfa Schustera, Ivana Gašparoviče a současného Andreje Kisku...
Michala Kováče si jako prvního slovenského prezidenta po Listopadu 1989 velmi vážím. Jsem přesvědčený o tom, že to byl prezident – státník. Vždy se uměl i v konkrétních situacích přiklonit k tomu, co bylo podstatné a rozumné, a to i z pohledu širších souvislostí. Bohužel, chyběla mu větší dravost a byl až příliš slušný.

Rudolf Schuster?
Rudolf Schuster je velmi nadaný člověk, s velkým rozhledem, velmi ambiciózní, velmi pracovitý. Pokud jde o jazykové schopnosti, byl z našich dosavadních prezidentů určitě nejzdatnější – angličtina, němčina, ruština, maďarština – to bylo velmi cenné. Jen se až příliš zaměstnával i takovými věcmi, které prezident nemusel řešit. To mu možná odebralo energii na to, aby se ještě víc soustředil na vykonávání prezidentské funkce, aby se víc prezentoval jako státník.

Ivan Gašparovič a jeho dvě funkční období?

Ivan Gašparovič byl velmi ambiciózní, tak jsem jej poznal ještě na Právnické fakultě, kde jsme byli kolegové. A v rámci HZDS měl některé pozitivní názory, uměl poměrně přesně odhadnout vývoj. Z tohoto hlediska k němu nemám zásadní výhrady, ale trochu víc, než by se prezidentovi slušelo, dával do popředí své politické zázemí.

Nakonec ještě Andrej Kiska. Je rok ve funkci, jak jej hodnotíte?
Jeho první kroky se očekávaly s jistým napětím, protože neměl dosud žádné zkušenosti z politiky. Hlasy, které jej však zpochybňovaly v kampani, nakonec jej zpochybňoval i Robert Fico, se ukázaly jako neopodstatněné. Svoji funkci zatím vykonává dobře. Je pozitivní například to, že některé přešlapy výkonné moci dokáže státnicky "vyžehlit". Navenek prezentuje Slovensko pozitivně, což je důležité. Čelili jsme totiž mnoha složitým situacím (Ukrajina, Rusko), ale zachoval se státnicky a s přehledem a držím mu palce, aby takto pokračoval nadále.

V tomto roce jste oslavil přesně na Jozefa sedmdesátku. Neuvažoval jste ještě o návratu do politiky? Jste právník, docent v oblasti hospodářského práva, nelitoval jste někdy vstupu do politiky? Mělo to celé smysl?
Politika mě vždy zajímala. Ještě za minulého režimu jsme se scházeli, taková skupina podobně orientovaná jako já, a už tehdy jsme toužili po změně, každý z nás měl nějaké politické představy. Ještě předtím, než nastala změna, jsme se zabavovali tím, že jsme si fiktivně dělili funkce (smích).

Jakou jste tehdy dostal vy?
Obyčejně funkci premiéra (smích), což se mi nakonec i podařilo, ačkoliv jen na krátký čas a náhodou, protože premiérem měl být Roman Kováč. Víme okolnosti, proč se to nestalo, já jsem to nakonec vzal, ačkoliv jsem to neměl v úmyslu. Ale později, když jsem prošel už vzpomínaným hektickým obdobím, tak mi cosi napovídalo, že bych měl skončit v politice a věnovat se jiným věcem, které mě též zajímaly.

Čemu se věnujete nyní?
Podnikání, ale není to právě má silná stránka.

Nechtěli, abyste někomu dělal poradce?
Ne, nejsem typ pro poradce.

Mělo celé to vaše působení v politice smysl?
Myslím si, že ano, za ty roky jsem udělal něco pozitivního jak v komunální, tak i v té velké politice. Nelituji těch let, ačkoli to bylo náročné. Naše generace přešla z jednoho politického systému do druhého, měli jsme tehdy svoje představy, máme je i nyní, z tohoto pohledu si svůj život naplňuji maximálně. Vždy jsem vše dělal naplno a co jsem mohl, to jsem vždy odevzdal.

Kam se dostalo Slovensko za téměř 22 let své samostatnosti? Myslíte si s odstupem času, že jsme rozchodem s Čechy získali nebo i něco ztratili? Nebo jinak – co jsme získali a co jsme ztratili?
Jednoznačně pozitivně je možné hodnotit to, že jsme vyřešili otázku bezpečnosti tím, že jsme se začlenili do určitého bezpečnostního systému, který je efektivní a který má pro nás vyhovující směřování. Členství v NATO je zakotvení, které Slovensku jednoznačně pomáhá se svobodně rozvíjet. To, že jsme členy EU, je také jistě pozitivní, Slovensku se ekonomicky daří a jsem hluboce přesvědčen, že Evropa má svou budoucnost jen v užším propojení. V opačném případě by se politické zápolení ve světě nevyvíjelo pro Evropu příznivě. Naše členství v EU je i z tohoto hlediska pozitivní.

Neznepokojily vás v minulých dnech snahy Francie a jejího prezidenta Hollanda vytvořit jakousi užší "elitní“"skupinu šesti zemí EU? Jinými slovy – rozdělit EU na země prvé a druhé kategorie.
Nemyslím si, že by takovéto snahy měly šanci na úspěch. Model, na kterém se Evropa sjednocuje, je dobrý, o tom jsem hluboce přesvědčen. To už by totiž nebyla EU, to už by bylo něco jiného. Nepřikládám proto takovýmto snahám velký význam. Evropa může ovlivňovat ve vztazích největší hráče světové politiky jen jako kompaktní celek, ne roztříštěný na skupiny nebo podskupiny. Z tohoto pohledu například i ztráta Řecka pro EU by byla velkým politickým lapsusem. Je třeba přitom ale institucionálně zabezpečit, aby se nějaké nové Řecko už neobjevilo.

vice-parlamentni-listy

Zdroje: Parlamentnilisty.cz