Vyjádření Mládka, že živnostníci „parazitují“ na zaměstnancích, vyvolalo prudký odpor a jednoznačná odsouzení. Zajásala samozřejmě vládní koalice, které se tak dostalo nečekané zbraně od protivníka, dárečku převázaného růžovou mašličkou a s osobním věnováním; v Lidovém domě pak nepochybně nastalo mohutné mytí jedné velké hlavy. (Nedivil bych se, kdyby Mládek brzy přestal býti stínovým ministrem).

Veškerá média, která jsem četl, si pak z Mládka a z toho, že označil živnostníky za parazity, utahují – mají opět o čem psát, aféra je uchopitelná, vděčná, sdělná. Živnostník – parazit! To je panečku téma.

Přitom Mládek měl v mnohém pravdu. Živnostníci a malopodnikatelé, jejich životní úroveň není nižší než zaměstnanců (spíše vyšší – domnívám se, statistiku jsem k tomunenašel), platí například méně než poloviční zdravotní pojištění než zaměstnanci, a v daňové oblasti jsou pak segmenty, které prakticky neplatí daně (například živnostnický byznys pohostinství a hotelnictví vykazuje jako celek ztrátu – tedy měl by být teoreticky z poloviny v krachu a ulicemi by se měly potácet zástupy žebrajících a podvyživených hoteliérů a restauratérů.).

Velký problém těchto úvah je v zobecňování, v paušalizaci. Každý živnostník je jiný a každý zaměstnanec je taky jiný, takže pokud řekneme „živnostníci jsou takoví a makoví“, je to špatně, protože je to totéž, jako kdybyste řekli „lidé jsou zlí“ nebo „lidé jsou hodní“. Někdo je hodný a někdo je zlý, některý živnostník si staví milionářskou vilu a státu nedává ani korunu, jiný maká jako šroubek, žije skromně a odvádí desetkrát víc (za své zaměstnance, DPH za prodané výrobky…) než špičkový zaměstnanec.

Makroekonomické průměrování a zobecňování ale není nic zakázaného a špatného: podává souhrnné či průměrné hodnoty, a pokud stát zjistí, že zatímco 4 milióny zaměstnanců odvedli na daních z příjmu 82 miliard korun, pak na 1 milión živnostníků připadly dvě miliardy (tedy: 1 zaměstnanec = 23 000 Kč, 1 živnostník = 1 900 Kč), zdá se docela silně, že je zde něco špatně.

Podnikatelé a živnostníci: kde bychom bez nich byli?

Jedna věc, která mě na celé aféře zaujala, je vykreslování živnostníků a malopodnikatelů jako těch, kteří „drží stát nad vodou“, kteří jsou tím nejdůležitějším, co zde máme, a musíme si je proto maximálně chránit, a  jako ty, kteří jsou dnes strašlivě ohroženi krizí, jsou na pokraji krachu a to se nesmí dopustit.

Nevidím zřetelný důvod, proč by měli být živnostníci stavěni tak vysoko nad zaměstnance. Jedna i druhá skupina tvoří ekonomiku země, jedna i druhá je veledůležitá a nezbytná. Pro některé práce se více hodí živnostnická a malopodnikatelská branže, jinde je typičtější a vhodnější zaměstnanecké uspořádání. Každý z obou způsobů, jak pracovat a vydělat si peníze, má výhody i nevýhody. Živnostník má „risk, ale zisk“, zaměstnanec „jistotu, ale nemůže si vyskakovat“. Každý má něco. Živnostník samozřejmě riskuje a je v nejistotě, ale zase za to něco má: svobodu, nikoho nad sebou, sám si určuje, co bude dělat, kdy, jak, s kým. Živnostníka a malopodnikatele práce baví, proto se na to ostatně vrhli. Různé stavění určitých skupin nad jiné (profese, „investoři“, živnostníci, lékaři…) je nesmyslné, a to i dokonce z pohledu jejich jakéhosi „ekonomického významu“, a snahu umetat cestičky těm, kteří jsou jakoby „ekonomicky významní“ a „táhnou ekonomiku“, považuji spíše za škodlivou. Protože pak tu máme zahraniční montovny, najímající nejlevnější pracovní sílu (zpravidla ani ne z Česka) za vydatné podpory státu, zatímco učitelé, kteří „ekonomiku netáhnou“, jsou finančně bití.

zdroj: tisková zpráva

Když jsem začínal podnikat, bylo to pro to, že jsem nechtěl mít nad sebou nějakého pitomého bolševického šéfa a v drzosti mládí jsem si myslel, že jsem chytřejší než všichni ostatní a dovedu si sám velet líp, než jak by někdo jiný velel mě. Ani ve snu by mě nikdy nenapadlo, že bych měl patřit mezi nějakou chráněnou a vynášenou skupinu, která má navíc od státu dostávat úlevy a pomoc už jenom proto, že podniká.

A pokud je nyní „krize“, přesněji řečeno návrat k normálu po iracionálním růstu, dopadá na živnostníky i na zaměstnance. Živnostník krachuje a zaměstnanec přichází o zaměstnání: pro oba to pak znamená totéž, že nemají co dělat a nedostávají peníze. A důvody jsou u obou stejné: nikoli to, že by jim nějak stát hodil klacek pod nohy, ale jednoduše ten, že konkurence je příliš tvrdá, že nabídka neodpovídá poptávce, lidé méně utrácejí, že v regionu, který (například) by v pohodě obsloužila jedna realitní kancelář, jich o život bojuje deset a to není udržitelné. Navíc makroekonomická čísla nepotvrzují, že by na živnostníky zrovna dopadalo kladivo: zatímco počet zaměstnanců klesá, počty samostatně výdělečných osob (OSVČ) rostou – v krizových letech mezi 2009-2011 vzrostl o 7%, z 956 na 1015 tisíc.

Nejde o zvýhodnění, ale o jeho zneužívání

Podívejme se na čísla. Všichni, kdo u nás pracují – zaměstnanci i živnostníci - odvádějí něco do státní pokladny a pak z ní čerpají, a to (s výjimkou penzí) nikoli dle výše svého příspěvku. Dáme-li si do tabulky tři hlavní příspěvky do státní pokladny v průměrných hodnotách, vypadá takto:

Pokud by tato čísla odrážela skutečné příjmy živnostníků, pak by tato skupina obyvatel (je jich milión!) žila v naprosté chudobě. Je bez příjmů a žije hluboce pod hranicí minimální mzdy – zlatý zaměstnanec!

Jaká je skutečnost? Problém, se kterým bojujeme, není stanovení výdajových paušálů, stanovení daní a odvodů, ale nepřiznávání příjmů. Nerad paušalizuji ale neznám nikoho z malopodnikatelů a živnostníků, kdo by poctivě přiznával všechny příjmy, které z podnikání má. A nepřiznávat příjmy je nesmírně snadné: hospodský nakoupí zboží, ze kterého navaří či které mu projde pípou, část z něj  nakoupí na „Hospoda u čápa s.r.o.“, to řádně projde jeho účetnictvím a proti tomu dá i příjmy (aby to vyšlo cca šul-nul), a druhou část jednoduše nakoupí soukromě někde v „První pivní pomoci“, v nejbližším supermarketu, odnese do své firmy, z toho uvaří, načepuje a prodá a výnos si dá do kapsy. Takhle může hospodský – ale také desítky dalších živností – velmi umně balancovat s příjmy a výdaji a na konci vykazovat krásnou nulu. A v existujícím systému mu finančák skoro nemá šanci nic dokázat.

Problémem u nás je, že velmi vynalézaví Češi nelitují úsilí a času, aby si našli „cestičky“ k tomu, aby si, jak se říká, přilepšili, i když ta cestička není vůbec etická a často ani ne legální. Dobře míněné odlehčení živnostnické byrokratické zátěže (výdajové paušály, nejsou nutné registrační pokladny a vlastně ani ne vedení podrobného účetnictví) je obratem využito a zneužito.

Zaslechl jsem u dvou stánkových prodejců: „Platíš daně“? „Si myslíš že jsem úplně blbá?“. To je realita. Tam, kde jdou peníze z ruky do ruky, se neplatí daně. Žádné, ani koruna. Peníze si strkají do kapsy hospodští, stánkaři, drobní řemeslníci: toto chování je norma a opačné je výjimkou. Jsou podnikání, kde je neplatit daně tak snadné jako dýchat a právě tak kontrolou nezjistitelné; v jiných podnikání to tak jednoduché není, ale obecně si živnostník najde cestičky poměrně snadno. Paradoxně, velká firma (nadnárodní korporace) taky, protože ta má zase své cestičky a cesty, jak zisk vytvořený v dané zemi odtransportovat do daňového ráje a tam jej slavnostně vykázat a zdanit, pardon nezdanit. Nejhůře jsou na tom středně velké společnosti s českými vlastníky – ti mají možností nejméně a finančák je v kontrolách „miluje“, protože jsou to už dostatečně velké ryby, na kterých je možné si něco vzít. Na stánkaři si toho mnoho nevezmete.

Neumětelství

Je jasné, že národu Smějících se bestií, jehož vynalézavost v obcházení zákonů je zcela mimořádná, není zrovna lehké vládnout. Jenomže nastavený systém nelze charakterizovat jinak než jako výsledek kroků mnoha jiných vlád, pravicových i levicových: neumětelství a neschopnost reagovat. Že to takto dopadne, si mistři na ministerstvu financí mohli spočítat; znají snad svoje pappenheimské. Když už to blbě odhadli, měli promptně zareagovat a nastavení změnit. Neučinili jedno ani druhé, dnes jen zírají na daňový propad, který pak opět neumětelsky a čistě ideologicky „řeší“ zvýšením DPH, protože „spotřeba se nedá tak snadno ošidit“, a který ČSSD stejně tak neumětelsky a ideologicky (tj. „došlápnout si na milionáře, beztak to nemaj poctivě!“) navrhuje řešit zvýšením jakýchsi paušálů. Zvyšte je: potrestáte poctivé živnostníky, zatímco ty, kteří v tom umějí chodit, vykáží oficiálně ještě nižší příjmy než nyní.

Shrňme si to – historie se opakuje. Tak jako v mnoha jiných případech vláda něco zamýšlela, měla, jak říkají vojáci z povolání, zámysl, i vytvořila nařízení či zákon, a ono to dopadlo zcela jinak než předpokládal zámysl. Počalo to ostatně už kupónovou privatizací, ze které se nakonec vyklubala privatizace kujónová, a pokračovalo to dále. Kroky nebyly domyšlené a promyšlené. Nebyl tam žádný „plán B“ či „plán C“, žádné co-když? Co když se ukáže, že tady či tuhle byla chybka? Máme možnost to rychle, bez zdlouhavého legislativního procesu (např. rychlou vyhláškou ministerstva) upravit, ze dne na den? Máme „ucpané všechny díry“? Máme dostatek kontrolních mechanismů i případných represivních opatření proti těm, kteří budou podvádět?  Nemáme, nemáme, nemáme.

Jsou slyšet názory, že se s tím nedá nic dělat, že si lidé vždycky najdou okliky, že je tedy nejlepší asi postupovat „liberálně“, tedy vykašlat se na to a naopak snížit daně, aby lidé nemuseli tolik podvádět. (To udělali v USA a jsou dnes v dluzích rozpočtu, ze kterých se už nikdy nevyhrabou). Ale ejhle: stačí se podívat na našeho východního souseda, kdysi člena společného státu, který se s tím nepáral – Slováci dovedou být v řešeních daleko odvážnější než my – a zavedl registrační pokladny. Bylo okolo nich ze začátku spoustu řevu, ale dnes je jasné, že dělají přesně to, co mají: těm poctivým nevadí a nepoctivým podstatně snižují prostor k nevykazování zisků, tedy snižují objem šedé ekonomiky. Ta je především nesmírně neférová, neboť znevýhodňuje poctivce a na konkurenčním trhu nastavuje tato pravidla: buď poctivý a jsi venku z byznysu, protože budeš drahý. Podváděj a přežiješ.

Jenomže říkejte toto modrým a oranžovým.

Článek vyšel původně na webu http://www.bloc.cz.