Snímek Williho Forsta s Hildegard Knefovou (1925-2002) v hlavní roli měl premiéru 18. ledna 1951 a vyvolal takový poprask, pobouření a hysterii, že nám to dnes při jeho zhlédnutí hlava nebere.

Pommerova slova přesně vystihovala zarputilost, s níž občané v poválečném Německu zamlčovali zvěrstva ze své minulosti a která se snoubila s tehdejší prudérní sexuální morálkou. A vyřídit někoho, kdo se toto tabu pokusil prolomit, zřejmě spoustě Němců přinášelo jistou úlevu na duši.

V krátkosti lze děj filmu popsat jako nelehký životní příběh prostitutky Mariny, která se zamiluje do neúspěšného malíře Alexandra. Ten kvůli nádoru na mozku oslepne a nechce už dál žít. Marina mu podá skleničku s nadměrnou dávkou veronalu a sama si následně také vezme život. Hříšnice je mimochodem název posledního aktu, který Alexander namaloval a který zobrazuje právě Marinu.

Eutanázie, prostituce, sebevražda a trošku nahoty

Celý melodramatický film provází vyprávění hlavní hrdinky, skutečných dialogů je zde poskrovnu – stejně jako decentní nahoty, pokud je tu vůbec nějaká. Ale objevila se tu další tabuizovaná témata – pohlavní styk s bratrem (byť nevlastním), sebevražda a eutanazie (která zřejmě připomínala zrůdnou nacistickou ideologii). To už bylo na diváky příliš a po premiéře filmu se rozpoutalo pravé peklo.

Noviny snímek rozcupovaly, politici hovořili o „ráně pěstí do tváře každé slušné německé ženy“, o ohrožení národní cti a o tom, že film zesměšňuje i ta nejzákladnější pravidla lidské slušnosti. Proti snímku brojila v kostelech církev, katolická mládež demonstrovala, na řadě míst bylo jeho promítání zakázáno a v Mnichově někdo do kinosálu vypustil bílé myši, protože chtěl vyvolat při promítání paniku.

Hildegard Knefová ve filmu Hříšnice | zdroj: Profimedia

Pětadvacetiletá Knefová, která předtím strávila několik let bez angažmá v USA, měla zpočátku radost z toho, že mezi troskami domů visí spousta filmových plakátů s jejím jménem. To se ale brzy změnilo a stala se štvanou zvěří. Ve svých pamětech Der geschenkte Gaul (jedné z nejúspěšnějších německých poválečných knih) popsala, že si připadala jako prašivá. „Kamkoli jsem přišla, křičeli všichni: ‚Hříšnice!‘ Když jsem utíkala, říkali: ‚Teď prchá jako malé dítě.‘ Když jsem šla pomalu: ‚Plíží se kolem jako upír.‘ Když jsem se zasmála: ‚Že se nestydí!‘ Když jsem se nesmála: ‚Na lítost je snad trochu pozdě.‘ Vrhali se na mě a plivali po mně a film šel od soudu k soudu."

Výše zmiňovaný producent Pommer přitom herečku předem varoval, jakému tlaku bude kvůli roli muset čelit. Dobře věděl, o čem mluví, protože už v roce 1930 pomohl díky filmu Modrý anděl Marlene Dietrichové ke světové slávě, jíž by bez svých lascivních póz zřejmě nikdy nedosáhla.

Fakt ovšem je, že nebýt Hříšnice, možná by po Knefové neštěkl ani pes. Navzdory štvavé kampani viděly snímek během prvních tří týdnů dva miliony Němců. Knefové to ale nijak nepomohlo, v Německu byla na několik dalších let ve filmové branži v podstatě odepsaná a zahájila kariéru muzikálové hvězdy na newyorské Broadwayi jako Hildegarde Neff. Po návratu do Německa si ještě zahrála v několika filmech, ale pak se soustředila spíše na kariéru šansoniérky. Její píseň Für mich soll's rote Rosen regnen si dokonce nechala v roce 2021 při Velkém čepobití na rozloučenou s funkcí kancléřky zahrát Angela Merkelová.