Byla válka a bylo nutné šetřit zdroji a surovinami. Proto Spojené státy zakázaly od 18. ledna 1943 prodej krájeného chleba. Toto podivné opatření ale mělo svou logiku, přinejmenším podle amerického ministerstva války. To totiž považovalo krájený chléb za zbytečný luxus a bylo přesvědčeno o tom, že strategicky důležitá ocel by se měla používat spíš ve zbrojním průmyslu než na výrobu kráječů chleba.

Nakrájený chléb kromě toho rychleji okorává a tvrdne, a proto je na jeho uchování potřeba více voskovaného papíru. A v neposlední řadě se kvůli krájenému chlebu spotřebuje více pšenice, protože okoralé, ztvrdlé, prošlé či plesnivé zbytky častěji končily v odpadcích. Zkrátka a dobře: Válečné hospodářství vyžaduje utažení opasků.

Už 10 let před zákazem se v USA prodávalo krájeného chleba víc než nekrájeného

Američané si ovšem na krájený chleba tou dobou už zvykli. První prototyp automatického kráječe zkonstruoval už v roce 1912 Američan německého původu Otto Frederick Rohwedder, po nejrůznějších peripetiích jej nakonec představil v roce 1927. Pekařům se ovšem nápad na prodej nakrájeného chleba nelíbil. Obávali se, že zákazníci nebudou mít o novinku zájem, protože pečivo bude rychleji okorávat.

Po několika nepříliš praktických nápadech vsadil Rohwedder nakonec na voskovaný papír, do nějž se chleba ihned po naplátkování zabalil, a zůstával tak déle čerstvý. První chleba z jeho kráječe se prodal v červenci 1928. Novinka šla k překvapení pekařů skvěle na odbyt a už v roce 1933 ve Spojených státech prodej krájeného chleba překonal prodej toho nekrájeného.

Rozezlení zákazníci

Za války bylo strategickou surovinou kdeco – včetně výše zmíněné pšenice, oceli, a dokonce i voskovaného papíru.

Zdálo se tedy, že úspory plynoucí z lednového zákazu prodeje krájeného chleba budou obrovské. Reakce zhýčkaných Američanů ale byla okamžitá a ostrá. Deník The New York Times například už 26. ledna otiskl dopis jedné vzteklé hospodyňky, která si postěžovala, jak důležitý je krájený chléb v této těžké době pro morálku a zdravý chod domácnosti.

„Manžel a čtyři děti mají během snídaně a po ní naspěch. Bez nakrájeného chleba musím pro každého z nich ručně ukrojit dva tousty – tedy celkem deset plátků. K obědu pak pro každého z nich připravuji dva sendviče, to znamená ručně nakrájet dalších dvacet krajíců. Pak si připravím tousty pro sebe. Ve spěchu tedy musím ráno ručně ukrojit dvaadvacet krajíců chleba.“

Zákaz ministerstva války nakonec neměl dlouhého trvání. Po dvou měsících kritiky se pekaři a hospodyňky dočkali a americká vláda nařízení zrušila. Připustila, že nakonec úspory nebyly tak velké, jak se předpokládalo.