• Stávkujete už od března, což je relativně dlouho. Co se podle tebe povedlo, co se nepovedlo? Jaké máš v sobě po těch třech měsících pocity a vůbec dojem z toho všeho, co se stalo? Má to smysl, nemá to smysl...?

Nevím, jestli můžu mluvit o tom, co se nepovedlo, protože to asi ukáže až čas. A abychom mohli to hnutí kriticky zhodnotit, musíme mít k tomu nějaký odstup, ale jsou určitě věci, co se nám povedly. Myslím si, že se nám povedlo zmobilizovat lidi, ukázat, že středoškolákům a středoškolačkám není ukradená jejich budoucnost.

Povedlo se nám taky expandovat do regionů, protože stávky nebyly jenom v Praze a v Brně, ale během doby, kdy jsme stávkovali, jsme se rozrostli. Stávkovalo se ve více než dvaceti městech po celé republice, což považuji za velký úspěch, protože jestli to hnutí má být úspěšné, nemůže zůstat jenom ve velkých městech. A určitě se nám povedlo dostat to téma do veřejného prostoru, kdy podle mě se úplně změnil jazyk, kterým se o změnách klimatu mluví. A není to už jenom téma, které se řeší možná v létě, když je nám vedro, ale po zbytek roku ne.

A pak jsou to takové konkrétní politické věci, jako třeba to, že ministr Brabec slíbil vznik uhelné komise, i když samozřejmě nemáme vyhráno, dokud nevznikne. A zadruhé do té doby, než z ní budou relevantní výsledky, protože jednání v rámci uhelné komise může probíhat různě a nemusí dopadnout tak dobře, jak by dopadnout mohlo.

A potom je to určitě vyhlášení stavu klimatické nouze na Praze 7 a vyhlášení klimatické nouze v celé Praze, které nám slíbil radní pro životní prostředí Petr Hlubuček. A taky si myslím, že obecně klimatické hnutí v České republice dostalo zase takový nový nádech a opět se posunulo někam dál.

• To znamená, že pocity i ve vašem hnutí jsou spíš pozitivní a je tam snaha a energie pokračovat a určitý pozitivní náboj?

To úplně nevím, protože vlastně ta primární motivace je pro nás pro všechny hodně negativní.

• Myslel jsem to spíš tak, jestli úspěchy, které popisuješ, jsou něco, co vás povzbuzuje do další aktivity, a tím pádem jste odhodlaní pokračovat. Anebo přece jenom už po těch měsících a vzhledem k tomu, že jsou to spíš dílčí úspěchy, u vás sílí určitá únava nebo skepse?

Myslím si, že jsme prošli lehkou skepsí po první stávce, kdy to bylo takové jako že hodně reakcí a nic. Ale asi jako u každého sociálního hnutí, které chce nějaké změny, ty změny netrvají týden, a zrovna věc, jako je řešení klimatické krize, potrvá dost dlouho, protože stejně tak trvala cesta k tomu, že jsme se do tohoto kritického stavu dostali.

Ale pro mě osobně se nic tolik nemění, protože když jsme zakládali Fridays For Future a byli jsme opravdu tři, nikdy jsme nepočítali s tím, že nás bude stávkovat tolik. A rozhodně jsme si, nebo aspoň já jsem si nedokázal představit, že nás bude třeba celkově víc než sto a už nás bylo deset tisíc.

• Kam se to hnutí může vyvíjet dál ve střednědobém horizontu? Akce budou pokračovat ještě teď v červnu, pak budou prázdniny a pak se začne nanovo od září, nebo přes prázdniny nějakým způsobem přehodnotíte strategii a na podzim zkusíte ještě jinou formu akcí? Jaký je další výhled?

Jak jsme řekli, neplánujeme polevovat, ale plánujeme spíš přitvrzovat A pak nás samozřejmě čekají prázdniny jak školní, tak i politické, i když nás zároveň čekají velká sucha, což je pro naše hnutí důležité, protože chceme upozorňovat na pravou příčinu dopadů změn klimatu. A bavíme se o tom, kam to posunout v září a kam to hnutí posunout dál, a těch možností je hodně.

Hnutí Fridays For Future na Západě má různý vývoj a ve všech zemích, kde došlo do fáze, kdy už zmobilizovalo něco, co se dá považovat za maximum studentů a studentek, se rozhodli posunout ho dál. Kupříkladu v Bruselu během evropských voleb okupovali prostor před Evropským parlamentem a postavili tam vynikající stanové městečko. V Německu asi necelé tři měsíce zpátky zveřejnili seznam konkrétních požadavků, které chtějí po vládě.

Tyhle akce byly pro hnutí novým milníkem, který do něj přivedl zase nějaký nový "hype". Je to určitě nutné, ale myslím si, že mnohem klíčovější než to, aby se někam posunulo naše hnutí, je to, aby se někam posunulo klimatické hnutí v České republice. Protože jestli mají přijít změny, boj nemůže zůstat na nás, na studentech, ale musí se do něj zapojit všichni.

Dostatečně ambiciózní plán snižování emisí

• A cítíte odezvu i v dalších segmentech společnosti přesně v tom smyslu, že už v tom nejste jenom vy sami středoškoláci, ale začíná to být už mnohem více celospolečenská záležitost?

Myslím si, že ano. Je to třeba vidět, když se podíváme na Parents For Future, kteří dělali klimatický pochod. Nebyla to stávka, ale demonstrace ve volném čase o víkendu. V Praze se ho zúčastnilo docela dost lidí a byla to asi největší environmentální demonstrace, pokud nepočítáme naši stávku, někdy od roku 2015.

A opravdu čím dál víc lidí se o to téma začíná zajímat a začínají se mobilizovat - ať už ve skupinách, které existují, jako jsou Limity jsme my, Extinction Rebellion nebo jako jsou různé neziskové organizace, tak i v různých nových iniciativách. A pak jsou iniciativy, které třeba dříve změnu klimatu tolik neřešili a řešit ji teprve začínají.

• Může to celé splynout do jednoho hnutí, které se i organizačně propojí, nebo ty věci spíš probíhají a budou probíhat paralelně? Zmínil jsi organizace, které už fungují. Je mezi nimi snaha o spolupráci, nebo aby opravdu splynuly v jeden proud?

To si myslím, že vůbec není dobré, abychom se spojili, protože každé hnutí, každá organizace využívá jiný nástroj, cílí třeba trochu na jinou skupinu. A my nevíme, co přinese finální změnu, a spíš se tak jako všichni o to pokoušíme.

Petr Doubravský | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

A ten tlak právě musí probíhat na všech úrovních a je úplně nutný, i když je samozřejmě dobré se koordinovat a věci, které se mohou dělat společně a na kterých je shoda, skutečně společně dělat, což se podle mě i děje. Různé organizace spolu začínají být v užším kontaktu a třeba si předávají informace.

• Je možná cesta třeba více konfrontačních akcí, například blokád dopravy atd.? Je to něco, o čem uvažujete? Nebo je to spíš věc těch dalších organizací, než že byste touto cestou šli přímo vy?

O přímých akcí občanské neposlušnosti zatím neuvažujeme, ale myslím si, že je dobře, že jsou tady jiné skupiny, které se do nich pouštějí. A že to taky přispívá ke společnému cíli. Naším hlavním nástrojem v současné chvíli jsou stávky, a i stávky jsou do velké míry neposlušnost, protože odmítáme dělat to, co se od nás čeká, což je chodit do školy.

• Dá se ještě víc popsat, co by na politické úrovni byly kroky, které kdyby se staly, měli byste pocit: Ano, naše hnutí bylo úspěšné, můžeme se v klidu vrátit zpátky do školy? Je to dotažení uhelné komise, nebo konkrétní plán, jak dovést Českou republiku k nulovým emisím? Co by bylo to, kdy byste si opravdu řekli: "To je ono!"?

Podle mě to ono jsou pro nás nulové emise. Myslím si, že všichni budeme hodnotit kladně, když vznikne uhelná komise, i když zase záleží na tom, jaké bude její složení. A jaké vůbec bude její postavení. A taky na tom, jaké budou její výsledky.

Určitě budeme kladně hodnotit, když vznikne postupný plán snižování emisí, který bude dostatečně ambiciózní a bude odpovídat tomu, co skutečně je potřeba udělat. Ale zároveň víme, jak to v České republice chodí s koncepcemi. A jak to v České republice chodí se všemi možnými orgány, které jsou sestavované pro různá témata. Ve chvíli, kdy se to politikům přestane hodit, koncepci překopají nebo zcela zruší, anebo ji po celou dobu ignorují. A v případě těch skupin jsou příklady, kdy byly upozaděné či úplně rozpuštěné nebo překopané tak, aby tam seděli lidé, kteří politikům notují.

• Takže ani tohle by vás úplně neukonejšilo a pořád budete v pozoru.

A pak jde také o reálné kroky. To, že Praha vyhlásí stav klimatické nouze, je super, a my to vítáme jako určité gesto směrem k tomu, že politici v Praze vnímají klimatickou krizi jako skutečnou krizi. Ale zároveň nebudeme spokojení, dokud emise opravdu nezačnou klesat rychlostí, kterou by v Praze klesat mohly.

Zavřít nejstarší a nejšpinavější uhelné elektrárny

• A dostatečně ambiciózní cíl v rámci České republiky jsou tedy podle vás nulové emise do roku 2050, nebo to vidíte ještě víc ambiciózně? Do roku 2030? 2025?

Podle vědců může Česká republika nulových emisí dosáhnout ještě před rokem 2050 a rok 2050 je celosvětově ten deadline, ten poslední rok. Ale Česká republika jako země, která je historicky zodpovědnější za emise skleníkových plynů, tedy v historii jich vyprodukovala mnohem víc než ostatní země, a jako země, která má dobré ekonomické podmínky oproti třeba zemím tzv. globálního jihu, musí emise snižovat také rychleji.

Protože podívejme se, jak se máme my v České republice a jaké máme možnosti, a porovnejme to s možnostmi, které mají opravdu chudé země v jiných částech světa. Jsou konkrétní oblasti, ve kterých se emise musí snižovat, a někde to jde už v tuhle chvíli. To je třeba energetika, kde se dá začít investovat do obnovitelných zdrojů energie a dá se naplánovat postupný odchod od uhlí, kde podle energetiků doba uzavření uhelných elektráren je v roce 2030, uhelných tepláren pak v roce 2040.

Zároveň Česká republika už dnes může zavřít nejstarší a nejšpinavější uhelné elektrárny, protože velkou část elektrické energie exportujeme, a proto bychom neutrpěli ztráty, co se týče energetické soběstačnosti.

A pak jsou tam věci, co se musí naplánovat do budoucna. To je třeba doprava a změny, které v ní musí přijít. To je například průmysl, průmysl obecně, a hlavně živočišný průmysl. Je to o aplikování technologií všude, kde aplikovat jdou, a to nejsou jenom bezemisní technologie, ale jsou to i technologie, které budou elektrickou energii šetřit a snižovat její spotřebu.

• Z toho, jak to popisuješ nejenom teď, to vypadá, že i velmi ambiciózních změn by bylo možné dosáhnout bez toho, aby se to dotklo ekonomiky a její kondice a životní úrovně lidí. Je to skutečně tak, že i nejvíc ambiciózních cílů lze dosáhnout takovým způsobem, aby se to nedotklo životní úrovně různých skupin obyvatel? Nehrozí, že třeba určité skupiny by tím byly bité víc než jiné? A nezhoršilo by to jejich životní úroveň? Nebo tohle všechno jsou podle tebe zbytečné obavy?

Ty obavy nejsou zbytečné, protože jsou i špatné případy, jak snižovat emise skleníkových plynů a jak dělat klimatickou politiku. Příkladem může být daňová reforma ve Francii, kterou představil Macron a která zvedla protesty hnutí Žlutých vest. A obavy jsou samozřejmě namístě, ale čím dřív začneme transformaci na bezemisní ekonomiku a bezemisní systém fungování, tím snižujeme pravděpodobnost toho, že to na nás nějak reálně dopadne.

A proto si myslím, že je od politiků ohromně nezodpovědné, že čekají, až se něco stane. A vlastně nevím, na co čekají, protože si myslím, že už teď jsou ty dopady obrovské a ničivé - a nic nedělají. A jestli se probudíme za dvanáct let a budeme muset ze dne na den vypnout všechny uhelné elektrárny, abychom nepřesáhli náš "carbon budget", tak to na nás samozřejmě dopadne.

Petr Doubravský | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

A proto by podle mě ta transformace měla být plánovaná a měli bychom ji mít pod kontrolou my všichni prostřednictvím našich volených zástupců. Ale co určitě na naši ekonomiku dopadne a bude dopadat v mnohem větší míře a bude nám třeba i omezovat naši životní úroveň, to jsou právě změny klimatu, což už se děje v tuhle dobu.

Zemědělci se potýkají s velkým suchem, které má vliv na ceny potravin. V současné době žádají od ministerstva zemědělství náhrady jenom za loňský rok a za loňské sucho ve výši přes jednu miliardu korun. Vynakládáme také prostředky ze státního rozpočtu na zdravotní péči pro lidi, kteří trpí v důsledku změn klimatu atd. A ekonomika se změnit musí, nebo tady žádná nebude, protože jaká asi bude životní úroveň na mrtvé planetě?

• Co se týče změny ekonomiky, často se mluví o neudržitelnosti růstového modelu ekonomiky, kdy aby ekonomika fungovala, musí víc a víc růst. I tohle je určitá věc, o které se musí uvažovat a která je součástí toho problému. Nebo je možné se tomu vyhnout a změny, o kterých mluvíš, udělat, ale zároveň zachovat tyhle charakteristiky ekonomického modelu?

Podle mě je to něco, co má podléhat široké diskuzi a na čem se má hledat konsensus, protože přesný návod v tom směru nikdo z nás nemá a názory jak v odborné, tak ve veřejné sféře se dost liší.

Ve chvíli, kdy naše ekonomika roste jenom na základě drancování přírodních zdrojů - a opravdu ten ekonomický růst neroste na stromech, ale vždycky roste na úkor nějakých zdrojů, ať už jsou to přírodní zdroje, nebo zdroje lidské - myslím si, že nekonečný ekonomický růst na planetě, která má přírodní zdroje omezené a má omezené množství emisí skleníkových plynů, které může vypustit do atmosféry, prostě není možný.

Je to hodně o našich prioritách, protože jsme si, nebo společnost si nějak nastavila za svoji prioritu ekonomický růst, peníze a prosperitu ekonomiky, která vůbec nevypovídá o tom, jak se reálně lidé mají. Protože i když může růst ekonomika, životní úroveň mezi lidmi neroste rovnoměrně.

A myslím si, že společnost obecně by si měla své hodnoty nějakým způsobem redefinovat a přestat za to, k čemu směřuje, považovat ekonomický růst, a začít vnímat i jiné hodnoty. To je třeba spokojenost, štěstí, určitá udržitelnost životního prostředí kolem nás.

• A je to něco, na čem uvnitř vašeho hnutí panuje shoda, nebo probíhají o tom mezi vámi nějaké debaty? Třeba zrovna tohle konkrétně: dá se to vnímat jako něco, co je v tom hnutí velmi silně přítomné, i tenhle důraz na změnu hodnot, na to, že je důležitá a že současná generace středoškoláků je jejich nositelkou? A zároveň, když se mluví o tom, že vaše stávky jsou součástí určitého generačního střetu, vnímáš to stejně?

Určitě, je to tam hodně. Myslím si, že to plyne z toho, že jsme generace, která se bojí o svoji budoucnost. Jsme generace, na kterou změny klimatu dopadnou v největší míře. A ve chvíli, kdy si čteme loňskou zprávu mezivládního panelu pro klima, která popisuje, co se může stát se světem, když překročíme hranici oteplení o 1,5° C, tak jasně, že myslíme víc na svoji budoucnost než na ekonomický růst, ze kterého stejně netěží všichni rovnoměrně.

A my se prostě potýkáme s tím, že naše budoucnost a náš komfort byl prodaný a v podstatě vyměněný za peníze. Ne proto, abychom se všichni měli dobře, ale hlavně proto, aby si pár lidí mohlo nahrabat tolik peněz, kolik si většina nedokáže ani představit. A ve chvíli, kdy cítíme ohrožení naší budoucnosti, tak samozřejmě, že pro nás peníze jsou to poslední, na co myslíme, protože zkusme si počítat svoje peníze a zadržet u toho dech. My studenti bychom možná vydrželi, ale takový Tykač by se asi nedopočítal.

(Druhou část rozhovoru s Petrem Doubravským přineseme v pondělí 24. června)