Soudě podle polského ministra ochrany životního prostředí Michala Kurtyky, který v sobotu na závěr 24. klimatické konference OSN v Katovicích samou radostí přeskočil předsednický stůl, šlo o enormní úspěch. Padala slova jako "historická chvíle", "mezník", "1000 krůčků kupředu", "den, který se zapíše do dějin" a "můžeme být hrdi".

Na co to tedy máme být hrdi a jaký je hlavní výsledek dvoutýdenní konference COP24? Její účastníci se shodli na pravidlech uplatňování pařížské dohody o klimatu z roku 2015. Je to hodně? Je to maximum možného? Anebo to v podstatě neznamená vůbec nic?

Nakonec se dohodli, ale není to málo?

Hlavním úskalím posledních dní konference bylo vytvoření fungujícího mezinárodního trhu s emisními povolenkami a otázka, zda by některé země mohly získat peníze za škody, které klimatické změny již způsobily.

Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) letos v říjnu uvedl, že růst oteplování lze udržet na úrovni 1,5 stupně Celsia, ale vyžadovalo by to rychlé a bezprecedentní změny v lidském chování. Proti schválení zprávy IPCC se v Katovicích postavili velcí producenti fosilních paliv, tedy zástupci USA, Ruska, Saúdské Arábie a Kuvajtu. Nakonec ale byla přece jen nalezena shoda.

Svým způsobem tak byla COP24 přece jen v jistém smyslu úspěšná. Na klimatických konferencích jednají bohaté průmyslové státy s chudými rozvojovými zeměmi, ropné státy s těmi ostrovními, které kvůli stoupající hladině moře jednoho krásného dne zmizí pod vodou. Jejich zájmy jsou tedy diametrálně odlišné, přičemž závěry musí být přijaty jednohlasně.

V tomto ohledu je nakonec přece jen malý zázrak, že se dvě stovky států dokázaly dohodnout na pravidlech, jichž se mají držet i největší znečišťovatelé jako Čína, Indie, USA a Rusko. Zároveň se potvrdilo, že mezinárodní spolupráce stále žije: klimatický balíček podpořili všichni, žádná země se nerozhodla, že ho bude blokovat.

Nejchudším zemím, které už nyní extrémně trpí důsledky klimatických změn, ovšem dohoda z Katovic nepomůže. Neušetří jediný gram CO₂ a i složité otázky finanční podpory rozvojových a zranitelných států pro překonávání klimatických škod se odsunuly na neurčito.

Průmysl zpracovávající fosilní paliva a státy, které na tomto hospodářském modelu stojí, se nadále úspěšně brání tomu, aby se vzdaly uhlí, ropy a zemního plynu. Na straně druhé stála Evropská unie, která společně s tichomořskými ostrovními státy a Afrikou volala po "ambicióznějších cílech". Tím to ale také skončilo.

Další problém je, že už není spoleh ani na země, které v minulosti fungovaly jako dobří prostředníci mezi průmyslovými státy a rozvojovými zeměmi. Příkladem je Brazílie, kdy už před začátkem rozhovorů bylo jasné, že se tu uplatní negativní vliv jejího nové zvoleného krajně pravicového prezidenta Jaira Bolsonara. A to se také potvrdilo: Brazílie blokovala jednání tak dlouho, až to nakonec vypadalo na krach celé konference.

Krizi nelze vyřešit, pokud ji za krizi nepovažujeme

Ozývají se kritické hlasy, zda má existující formát klimatických konferencí vlastně vůbec ještě smysl. Od té první v roce 1995 v Berlíně se na celém světě zvýšily emise o třetinu. Státy jsou při realizaci opatření na ochranu klimatu spíš apatické, nebo na ne přímo kašlou. Spíš se lidé straší tím, že v případě jejich zavedení do praxe nastane hospodářský pokles, ubude pracovních míst a že si budeme muset kdeco utrhnout od úst – od jízdy autem, přes cestování letadlem až po pojídání masa.

Ekologické organizace s výsledkem z Katovic samozřejmě spokojeny nejsou. Aktivista Mohamed Adow s odkazem na snahy Polska a USA označil konferenci spíše za veletrh o obchodování s uhlím. "Nedali jsme najevo v dobré víře, zejména pro mladé, že bereme vážně to, co nám říká věda, a že na to reagujeme," dodal. Čili jinými slovy nelze vyřešit krizi, jestliže ji za krizi nepovažujeme, jak ve svém vystoupení prohlásila patnáctiletá švédská studentka Greta Thunbergová.

Závěry konference asi nejlépe shrnul bývalý prezident ostrovního státu Maledivy Muhammad Našíd, jehož zemi kvůli vzestupu mořské hladiny hrozí, že zmizí v oceánu. Postěžoval si, že za téměř deset let, co se účastní klimatických vyjednávání, se stále používá starý, dinosauří jazyk a stále se říká totéž. "Nedosáhli jsme ničeho. Emise oxidu uhličitého rostou, rostou a rostou a my mluvíme, mluvíme a mluvíme," dodal.

Prostý člověk nechápe, o co jde

Světové klimatické konference jsou spíš frustrující. Dlouze se zde debatuje v technickém ptydepe, jemuž nezainteresovaný člověk prostě nerozumí. Tím důležitější je, aby státy vyslaly po takové konferenci jasný signál lidem: děláme pro ochranu klimatu, co je v našich silách, a vytkly jsme si takový a takový ambiciózní cíl, který splníme. Ani v Katovicích se nic takového nestalo.

Lidé přitom vidí na vlastní oči, co se kolem nich děje. Suché léto je jenom jeden důkaz za všechny, že klimatické změny už jsou tady.

Sice ještě není nic ztraceno, ale jednotlivé státy toho po klimatických konferencích prostě dělají příliš málo. Jednou ročně se sejít a následně si zatleskat, jak jsme to všechno pořešili, je k ničemu. Po slovech musí následovat činy, což se neděje.

K tomu je navíc stále třeba trpělivě informovat lidi, co jim chystané změny přinesou. Řidiči sice sáhnou hlouběji do kapsy kvůli palivu a horníci si budou muset hledat jinou práci. Ale na druhé straně dostaneme na oplátku čistší vzduch, zdravější životní styl, útulnější domovy, efektivnější podniky a vznik nových hospodářských odvětví. A především lepší budoucnost pro naše děti. Odkládat rozhodující kroky donekonečna nelze. Na mrtvé planetě určitě žádná volná pracovní místa nebudou.