Devatenáctého února 1945 se na Iwodžimě vylodilo 30 000 amerických vojáků. Sopečný ostrov o rozloze pouhých 21 kilometrů čtverečních (zhruba jako Brandýs nad Labem-Stará Boleslav) ležící 1000 kilometrů jižně od Tokia byl pro Američany prvním skutečně japonským územím, tedy nikoliv okupovaným. Tomu také odpovídal tuhý odpor japonských vojáků.

Po třech dnech nepřetržitých bojů se skupina příslušníků americké námořní pěchoty dostala na vyhaslou sopku Suribači na jihu ostrova. Velitel skupiny, poručík Harold Schrier, dostal ráno od svého nadřízeného americkou vlajku, kterou nechal 23. února na místě vztyčit na železné trubce ze zbytků japonského opevnění. Se skupinou mariňáků sem dorazili i váleční zpravodajové a fotografové.

Vztyčení vlajky zachytil fotograf Lou Lowery a pozorovaly je i posádky lodí. To ale americkému velení nestačilo. Veliteli námořní pěchoty Hollandu Smithovi se vlajka zdála příliš malá a zdálky sotva viditelná. Na horu Suribači byla proto obratem poslána větší vlajka, opět byla připevněna k železné trubce, a když ji šest vojáků téhož dne odpoledne zaráželo do země, vyfotil je při tom Joe Rosenthal z agentury Associated Press. Pořídil 18 snímků a kameraman námořní pěchoty Bill Genaust scénu navíc zachytil na filmový pás - a dokonce v barvě.

Nafocený Rosenthalův film byl okamžitě převezen na základnu na Guamu, kde byla jedna fotografie vybrána a telegrafem poslána do USA. Již 25. února se objevila na titulních stránkách New York Times a Los Angeles Times.

Obsazení sopky Suribači výrazně podpořilo morálku amerických vojáků, třebaže bitva o Iwodžimu nakonec trvala až do 26. března a stala se jedním z nejkrvavějších střetů války v Tichomoří. Každý metr půdy tu bránilo 21 000 Japonců. V zajetí skončilo pouze 216 z nich, ostatní padli. Na straně USA se do bojů zapojilo 110 tisíc vojáků, z nichž 6821 padlo a téměř 20 tisíc bylo raněno.

Záleží na jménech?

Ze šesti vojáků, kteří vlajku vztyčili, nakonec padli tři: Harlon Block (do roku 1947 se mělo za to, že jde o Hanka Hansena), Franklin Sousley a Michael Strank. Zbývající tři - John Bradley (1923–1994), Rene Gagnon (1925-1979) a Ira Hayes (1923-1955) - se na příkaz prezidenta Franklina D. Roosevelta vrátili domů. Tam se jim po bezpodmínečné kapitulaci třetí říše dostalo cti vyvěsit vlajku na Kapitolu ve Washingtonu. Střihli si i menší role ve filmu V písku ostrova Iwo Jima (Sands of Iwo Jima) z roku 1949 s Johnem Waynem v hlavní roli.

Rosenthal získal za svou fotografii Pulitzerovu cenu. Motiv se pak dostal na poštovní známky, plakáty a na všechno možné i nemožné. O Iwo Jimě se točily filmy a podle fotografie nechala námořní pěchota zhotovit bronzový památník, který stojí od roku 1954 u Arlingtonského národního hřbitova.

Teprve nedávné šetření prokázalo, že Bradley a Gagnon mezi vojáky zachycenými na snímku nejsou, že jimi byli ve skutečnosti Harold Keller (1921-1979) a Harold Schultz (1925-1995). Ale ruku na srdce: na válečném hrdinství všech mariňáků a výjimečném postavení jedné z nejslavnějších fotografií všech dob tato skutečnost vůbec nic nemění.