Jsou Češi opravdu tak proruští, jak to vypadá?

Zejména z internetových diskusí se zdá, že Češi fandí ruskému prezidentovi Putinovi a nenávidí Západ, zejména USA. Zajímavé je, jak se příznivci názorových proudů shlukují okolo jednotlivých médií: diskuse na iDnes jsou z naprosté většiny protiputinovské, zatímco diskuse na Novinky.cz (a na dalších serverech, včetně divných médií, jako jsou ParlamentníListy atd.) jsou naopak ostře proruské, proputinovské. Toto samotné by si zasloužilo článek a rozbor spíše psychologický: nechceme diskutovat, chceme jen sdělovat svoje postoje a "skandovat s davem". 

Velkou otázkou je, do jaké míry jsou tyto názory autentické a do jaké jde skutečně o propagační válku Kremlu. Jsem i já paranoidní? Posuďte sami: na Parlamentních listech byla svého času zveřejněna anketa o nejoblíbenějšího prezidenta (!), kde ruský vůdce Putin zvítězil s cca 90 procenty všech hlasů (!!). Divné? Ještě divnější ale je, že naprostá většina z cca 50 tisíc odevzdaných hlasů (což je enormní číslo, které se naprosto vymyká průměrné čtenosti článku na tomto serveru) se objevilo už před sedmou hodinou ranní a všechny byly – jak nečekané – ve prospěch Putina. To může mít tři vysvětlení: a) čeští senioři, bývalí členové milicí a KSČ nemohou dospat, vstávají ve 4 ráno a jdou hlasovat na PL, b) v Rusku mají holt čas posunutý o pár hodin dříve než u nás, po budíčku ve vojenských útvarech následuje pokyn k zasednutí za počítače a masové klikání, c) někdo jim to hackl. Jsem opravdu paranoidní?

Mediální obraz ale dejme stranou, ten klame, protože hlasitý křik je slyšet, klidná řeč nikoli. Osobní zkušenosti jsou důležitější. Zřejmě nemálo z nás zažilo či zažívá "hospodské diskuse", kdy se o této problematice debatuje s přáteli a známými tváří v tvář, a jsme rovněž svědky velmi častého postoje, který je česky ultraskeptický: nevěřte tomu, co kdo říká, nevěřte nikomu, ani jedni nejsou dobří, ani jedni nejsou zlí, pravda je uprostřed a stejně se ji nikdy nedozvíme, vyměnili jsme jenom vládce bolševika za vládce Američana, a tak dále.

Myslím, že zde leží kořeny tohoto podivného českého postoje k válce na Ukrajině (a k Majdanu, Putinovi atd.): jeden spočívá v extrémní české nedůvěřivosti a kritičnosti ke všemu, co vidí a slyší, druhý k podivnému antiamerikanismu.

Nedůvěřivost a hyperkritičnost Čechů je asi historická a bylo o tom napsáno hodně: jsme malý stát, po staletí hračka ostatních a to nás nutí k poněkud krysímu postoji "neříkám ani tak, ani onak, ale na moje slova dojde". Všimněte si, jak se to neustále táhne českými dějinami a jak se v tom neustále utvrzujeme: listopad 89 nebyl spontánním lidovým povstáním, ale byl zinscenován KGB/StB, následná léta nebyla rozvojem demokratického režimu včetně chyb a přešlapů, ale opět komplotem, v níž zase někdo vzadu zatahal za drátky, převzal moc a od té doby to řídí. I od lidí, které považujete za rozumné, se občas dočkáte pochybovačných úvah, zda to všechno neřídí někdo (Wall Street, světové židovstvo, Bilderberg, kdokoli další). Máme-li na očích špatné brýle, vidíme špatně už vše a následně považujeme i Majdan nikoli za spontánní povstání Ukrajinců proti otřesnému vládci, ale opět za něco, co bylo pečlivě zinscenované "odkudsi a kýmsi". Sice se už neshodneme na tom, zda to zinscenovali Američani, Tel Aviv nebo Moskva, ale někdo to zinscenovat musel, protože to, aby lidé povstali sami a ze své hrdé vůle, nám hlava nebere!

Antiamerikanismus Čechů je další zvláštní věc. Lze jistě připomenout, že bez státu jménem USA by dnes nebylo samostatné Česko(Slovensko): po první světové válce nebylo mezi mocnostmi uzavírajícími mír žádné velké pochopení pro vznik nějakých nových státečků, než jej vahou supervelmoci nepřinesl a neprosadil prezident USA Woodrow Wilson.

Ale budiž, to bylo před sto lety a Amerika je dnes jiná. Velmi dobře chápu, že USA mnohé dráždí a provokují, jejich chování je občas skutečně neomalené, takže je proč se zlobit. USA skutečně hrají roli světového četníka a jako každý policajt se občas dopouštějí chyb. Jenomže někdo toho policajta dělat musí. A i když v dějinách kdyby neplatí, jsem naprosto pevného názoru, že pokud by se USA – tak jako třeba před Wilsonem – uzavřely samy do sebe a rezignovaly na dění v ostatním světě, chránily jen demokracii ve vlastní zemi, pak by mapa demokracií na této planetě vypadala docela jinak a hůře. Dost možná, že by vůbec – kromě jediného státu – na této planetě žádné demokracie nebyly.

Toto je právě úvaha, kterou, jak se zdá, neumějí Češi udělat. Naše extrémní kritičnost a nedůvěřivost nám vlastně brání někoho pochválit. Brání nám říci, že po provedení celkového součtu musíme vlastně Ameriku za její roli ve světě pochválit, byť ji v jednotlivostech právem kritizujeme. My vidíme jen ty jednotlivosti a výsledkem je kritický postoj, který však nazýváme vyváženým postojem.

A výsledné "proputinovství" je pak spíše jen rubem antiamerikanismu, než "lícem pro-ruského postoj". Pokud v těch hospodských debatách pokračujete do hloubky, zjistíte, že tam žádný silný proruský postoj není – přece jen si pamatujeme na osmašedesátý a cosi jsme si přečetli o osmačtyřicátém – ale my přece chceme zastávat vyvážený postoj.

Všimněte si v tomto smyslu ještě jednoho: jak nám dělá obrovský problém někoho z veřejné sféry (politiků, politických stran, vysokých veřejných představitelů) pochválit. Jak těžce nám leze z úst, že něco dobře dělá Sobotka, či před ním dělal Kalousek, nebo Topolánek. Jako kdybychom se takovou větou tragicky znemožnili.

Je Rusko nadobro ztracené?

V médiích koluje až omílaná teorie, že Rusové vydrží všechno, že Rusové budou trpět a Západ trpět nehodlá, že Rusové přetrpí libovolné snížení své životní úrovně, hlavně když porazí (nyní mediálně velmi dobře vytvořeného) nepřítele.

Jako všechny teorie, ze kterých je cítit zjednodušení a klišé, mně i tato leze krkem a myslím si, že skutečnost je to složitější. Rusko 2015 není Rusko 1942. Přijeďte do Moskvy a naleznete světovou metropoli, ve které to "tepe" více než v jakémkoli jiném západním městě – je to velkoměsto plné poměrně bohatých světoobčanů s dobrým vzděláním a nadhledem. To je něco naprosto jiného než před 70 lety: dnes žije v Moskvě patnáct miliónů lidí – tedy tolik jako v Česku a Slovensku dohromady – kteří žijí, řekněme, svobodným životem, kteří si na vyšší standard zvykli a přijít o něj nechtějí. Je to samozřejmě pořád jen deset procent z celkové ruské populace, ale je to zatraceně vlivných deset procent: jsou to vlastně lidé, kterým paradoxně dovolil zbohatnout Putin a kteří jsou rozhodující ekonomickou i mocenskou silou ve státě. (Upřesněme tedy, že zásluhu na zbohatnutí nemá až tak Putin, jako vysoké ceny fosilních paliv a trh otevřený podnikání). Rusku dnes, na rozdíl od 1942, nevládne pár šílených bolševických asketů, kteří k životu potřebují jen vodku, ale vrstva bohatých lidí. Vládne v centru, vládne v regionech, a nechce se mi věřit, že tito lidé chtějí přijít o svá bohatství i moc kvůli krvavé válce někde za východními hranicemi Ruska.

Je asi zřejmé, že nižší třídy budou Putina podporovat i nadále, i když intenzita podpory bude nejspíše klesat, pokud bude vidět, že krvavé dobrodružství vůdce vlastně nic hmatatelného nepřináší, tedy kromě snížení životní úrovně. Vlastenecké nadšení má charakteristickou vlastnost, že po čase vyprchává. Pro nižší třídy dnes neexistuje žádná alternativa vedle Putina – on také pečlivě pracuje na tom, aby žádná nebyla – a když není alternativa, musíme přijímat to, co máme. Neznamená to ale, že s nadšením a bez poohlížení se po náhradě.

Je dobré též připomenout, že Putin využívá veškeré možnosti mediální masáže, kterou má. Ovládá všechna hlavní média (internet mezi ně u nižších vrstev nepatří, nicméně i ten se snaží zkrotit) a dle očitých svědků netvoří hlavní program těchto médií nic jiného než Ukrajina, přičemž konflikt se předkládá jako "boj proti fašistům a Západu". Ostatně, kdo zná médium zvané Aeronet.cz, ví o čem píši. (V citovaném článku se například píše, že český proruský prezident Klaus byl "zastrašovaný třemi atentáty": představte si, že tohle čtete jako Rus, který nemá možnost si pravdivost této informace ověřit nebo vyvrátit… Myslím, že mediální masáž je v Rusku takového rozměru a kvality, že si to ani neumíme představit).

Možná je pravdou, že je Rusko ztracené – ne nadobro, ale pro dlouhou dobu. Pokračující konflikt spolu s nízkými cenami fosílií (nezdá se, že by měly růst, spíše se budou takto dole držet dlouho a možná, že ještě budou klesat) znamená, že ruská ekonomika směřuje k vykrvácení. Masivní rezervy, nakupené za 15 let blahobytu se tenčí drastickým tempem: za rok klesly o 40 procent, tempo se nesnižuje, takže za rok a půl či dva mohou Rusku dojít. Situaci, kdy dojdou peníze, řeší civilizované státy půjčkami, avšak Rusku nikdo nepůjčí a když ano, tak na vyděračský úrok. Rusko ale zahraniční zdroje potřebuje, neobejde se bez nich, byť předstírá, že ano. Rusko, respektive ruské státní podniky, zejména těžařské, které jsou pro ekonomiku zásadní, jsou přitom enormně zadlužené a v této situaci se ocitnou v defaultu, tj. neschopné splácet svoje závazky. 

Další scénář může být logický – zhroucení bankovního systému, hyperinflace atd. – ale také nemusí. Krize se vždy vyvíjejí nepředvídatelné, podobně jako kámen v nestabilní poloze: může se začít kutálet ze svahu stále větší rychlostí, může zpomalit a může se taky zastavit o jiný kámen, může se kutálet tím směrem nebo jiným.  Při pokračování své politiky a vojenské agresivity – která si vykoleduje další a další sankce – se ale Rusko stane stále izolovanějším státem, uzavřeným do sebe, chudnoucí říší. Lze jen doufat, že Putin v tomto směru nadobro nezešílel a že vidí pro sebe přece jen lepší osud než je postavení ruského Kim Čong-una, tedy despoty, který sice vládne své zemi ocelovou pěstí, ale všude jinde na planetě je k smíchu. (Zdroje z ruských blogů ale potvrzují, že ruská státní televize v poslední době změnila svou rétoriku vůči Severní Koreji a začíná nyní stále více vychvalovat klidný a mírový život pod moudrým vedením dynastije Kimů; to zní dosti neblaze). Lze doufat, že Putin se chce hřát v přízni Západu a ne jím být opovrhován: viz olympiáda v Soči.

Vedou se neustále řeči o tom, jaký smysl mají sankce. Nejhlasitější tartas z ostentativně proruských zdrojů (viz už citovaný Aeronet atd.) zní, že žádný smysl nemají, že nic nedokáží, je vlastně největším potvrzením toho, že smysl mají a mnoho dokáží. Jakkoli je to velmi kruté a nespravedlivé k prostým občanům Ruska, kteří budou trpět nejvíc (ale oni Putina volili…), pomohou spolu s nízkými cenami fosílií srazit tuto zemi ekonomicky, možná silně omezí její schopnosti válčit a možná přinutí bohatou, rozhodující vrstvu Ruska, aby Putinovy válečné snahy pacifikovala.

Pokračování války

Známá fakta jsou: boje jsou po jakési novoroční přestávce opět velmi intenzivní, možná tam probíhá nejsilnější nasazení zbraní vůbec během celého konfliktu. Tzv. povstalci (zdráhám se je takto označit bez uvozovek, spíše jde o lokální mocichtivé bandy podporované Moskvou jak vojáky, tak zbraňově, asi s částečnou samostatností, většinově však na Moskvě závislé) zřetelně útočí a snaží se dobýt další území. (Portál Aeronet, což je kremelský hlas, to říká zcela jasně, nazývá tyto útoky newspeakově "aktivní obranou" a říká, že je strategicky nezbytné dobýt Mariupol, tedy urvat další kus ukrajinského území). Ukrajinská armáda se jeví být nepříliš bojeschopná, což je dáno stavem rozkladu, do kterého ji dovedly předchozí vlády, a co se nespraví za pár týdnů.

Informace o "sto tisících brancích" v řadách tzv. povstalců jsou samozřejmě velkohubým tlacháním, lze je ale také číst tak, že přijdou z Ruska další posily. Sto tisíc jich nejspíše nebude, protože to by asi svět nenechal bez reakce, ale i tisícovky s těžkými zbraněmi postačí na velkou ofenzívu.

Velkou otázkou je, jak se k tomu postaví Západ. Ví se, že dodává nyní Ukrajině vojenskou pomoc, která je označována za "non-lethal", tedy nejsou to prostředky, které zabíjejí: radary, zdravotnická vybavení atd. Jak je známo, diskutuje se nyní o dodávání zbraní, tedy "lethal" prostředků, nicméně primárně obranných: typicky takových, které jsou schopné ničit těžké zbraně protivníka, jako jsou protitankové střely a střely schopné ničit dělostřelecká odpalovací zařízení.

Český cynik a nedůvěřivec toto opět označí za zlé dílo Západu, který chce "zničit Rusko", jako collateral damage se při tom zničí půlka Ukrajiny. Jenomže to opět postrádá pozitivní pohled: co dělat lepšího? Odvolat sankce a nechat tyto dva státy svému osudu? Pak smrtelně vážně riskujeme, že další v pořadí bude Pobaltí a potom Polsko, protože u šílence roste s jídlem chuť, a to by už znamenalo třetí světovou. Kdo má lepší nápad, ať se přihlásí. Hlavně ovšem neříkejte, že je potřeba "diplomaticky jednat": diplomaticky se jedná od prvopočátku, od prvního dne a neustále. Jenomže když druhá strana diplomaticky jedná a současně vojensky koná, nemůže druhá strana sedět za stolem na jednání, stáhnout vojska ke Kyjevu a sledovat, jak zelení mužíčci pochodují Ukrajinou směrem na Západ.

Přes všechny zlé zprávy z islámského světa – snad prostřídané lepšími novinkami o zastavení postupu a vojenských porážkách tzv. Islámského státu – přes šokující teroristický útok (který ale stále zůstává jednotlivým hrůzným činem a ne typickým úkazem západní Evropy) a přes řecké volby, jejichž výsledek zřejmě povede k hodně divokému vývoji v této zemi, je dění na Ukrajině zásadním evropským tématem. Takovým, které má skutečný potenciál a které skrývá skutečné nebezpečí v obnově kontinentální války, jakkoli strašně tato slova znějí. A i kvůli nám samotným bychom měli aspoň projednou opustit český vyvážený postoj, který je ve skutečnosti postojem "ani tak ani onak, a furt neruš, dávají Vyprávěj", a pokud možno se ke věci postavit… jak bych to nejlépe řekl, statečněji.