Cimrmanovský citát v titulku vlastně vystihuje podstatu norské výpravy. Roald Amundsen (1872-1928) totiž chtěl původně stanout jako první člověk na severním pólu. Připravil expedici, ale v roce 1909 jej předběhli Američané Frederick Cook a Robert Peary.

Norský polárník, který v zájmu zachování pověsti badatele potřeboval podle svých slov senzační triumf, se proto rozhodl, že to namísto toho zkusí na pólu jižním. Svůj záměr ale tutlal, dokud to šlo, protože si nebyl jist, jak by na to reagovali sponzoři a posádka jeho lodi Fram. Když pak na moři najednou změnil kurs směrem na jih, bylo to pro většinu členů výpravy velké překvapení, protože byli do poslední chvíle přesvědčeni, že se pluje na severní točnu.

Ve stejné době se vydala dobýt jižní pól britská expedice Roberta Falcona Scotta (1868-1912), námořního důstojníka ve službách Jejího veličenstva. Norové dorazili v lednu 1911 do Zátoky velryb. Postavili základní tábor Framheim a prozkoumali pobřeží. O dva týdny později přistála ve stejné zátoce Scottova loď Tera Nova. Oba šéfové výprav se ale přímému vzájemnému setkání vyhýbali, navštěvovala se pouze jejich mužstva.

Odlišné povahy, jiný přístup

Amundsen i Scott byli naprosto odlišní lidé. Zatímco Nor byl autoritářské a bezohledné povahy, Brit byl spíš typ citlivého gentlemana. Rozhodně si nepřál, aby se z expedice staly závody o dobytí pólu - měření sil a souboj z toho udělal v podstatě Amundsen - už jen samotným faktem, že se v Antarktidě objevil, aniž to předem ohlásil. Expedici podnikal výhradně kvůli sobě, zatímco u Scotta šlo spíše o vojenskou čest.

Amundsen po měsících příprav a jednom neúspěšném pokusu vyrazil k pólu v říjnu, Scott pár dnů po něm. Zatímco Amundsen zvolil nejkratší cestu, byť neznámým terénem. Scott se vydal na trasu sice delší, zato zčásti prozkoumanou.  Norská vlajka na jižním pólu vztyčená Amundsenovou výpravou | zdroj: Profimedia

To však nebyl jediný rozdíl. Oba byli zkušení polárníci, ale každý na to šel jinak - a Scott vsadil téměř ve všech ohledech na špatnou kartu. Zatímco Britové měli látkové oblečení, Norové si oblékli mnohem vhodnější kožešiny. Amundsen použil lehké sáně a tažné psy, kteří byli zvyklí na extrémní zimu a těžké náklady. Vyčerpaná zvířata nechal bez milosti zastřelit a použil je jako proviant. Scott to chtěl zkusit na motorových sáních, ty však byly při teplotách až mínus 50 stupňů nepoužitelné. Dlouho nevydrželi ani sibiřští poníci, které pak Scott musel nechat s těžkým srdcem utratit, a sáně táhli jeho muži sami. Každé navíc vážily kolem metráku. Dalším handicapem Britů bylo, že na rozdíl od Norů nebyli zvyklí jezdit na lyžích.

Jižní pól dobyli oba, vrátil se jen jeden

Po dvouměsíčním putování, díky lepší organizaci a výbavě nakonec stanul Amundsen 14. prosince 1911 na jižním pólu jako první. Strávil zde tři dny a ve stanu svému rivalovi zanechal poměrně cynický dopis.

Vyčerpaná Scottova výprava dorazila o více než měsíc později – 17. ledna 1912. Polárníkům došly veškeré zásoby a začínali si uvědomovat, že nikdo z nich už nespatří domov. Od nejbližšího skladiště zásob sice byli necelých 18 kilometrů, ale kvůli obrovské sněhové bouři už se nedostali ze svých stanů. Kdyby se počasí bývalo alespoň na jeden jediný den uklidnilo, měli šanci to zvládnout.

Pro Amundsena to byl triumf, zastínila jej ale Scottova smrt, za niž ho Britové činili spoluodpovědným. Mrtví členové britské expedice byli nalezeni o osm měsíců později, ve Scottově botě pak našli i Amundsenův vzkaz.

Více než 16 let po Scottově smrti se Amundsenovi stal osudným severní pól, kam se vydal hledat trosečníky vzducholodi Italia. Osmnáctého června 1928 se jeho letoun zřejmě v mlze zřítil do moře. Katastrofu nikdo nepřežil, letadlo ani Amundsenovo tělo se nikdy nenašly.