Člověk by si mohl připadat jako v Paříži nebo v New Yorku, avšak účinkující zpívají persky a diváci sedí v luxusním teheránském hotelu. 

V Íránu se zabydleli Jean Valjean, inspektor Javert, Gavroche, Cosetta, Marius, Fantina i manželé Thénardierovi, neboť Íránci román Bídníci Victora Huga znají už dlouho - na pokračování začal v Íránu vycházet v roce 1910. Duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí jej považuje za nádherné dílo o "dobrotě, lásce a citu".

Bínváján, jak zní perský název Hugova díla, byli v Íránu už několikrát zfilmováni, vznikly podle nich kreslené seriály, avšak muzikálového zpracování se s ohledem na přísnou cenzuru zatím nikdo neodvážil.

"Ženy mají ve všech výstupech na hlavě paruku," stojí na plakátě muzikálu a tato poznámka je červeně podtržena. To má svůj důvod, protože celé představení by mohlo být ohroženo, kdyby některá z hereček ukázala i jen pramen svých pravých vlasů.

150 hudebníků a sboristů

Jak ale nastudovat muzikál v zemi, která nestrpí, aby ženy tančily nebo sólově zpívaly před cizími muži? Režisér Hosejn Pársáj působil pět let v oddělení divadelního umění ministerstva kultury a ví velmi dobře, co se smí, a co ne. O nastudování muzikálu přemýšlel deset let, od chvíle, kdy v Londýně spatřil muzikál Oliver Twist.

"Odcházel jsem z něj s hořkým pocitem, proč v Íránu muzikály nemáme. Několik dní jsem se tím trápil a pak jsem si předsevzal, že jednoho dne jeden nastuduji," řekl Pársáj.

Podařilo se mu to v roce 2017, kdy v opeře Vahdat, která má kapacitu 700 míst, dávali několik týdnů jeho představení Olivera Twista. Ve srovnání s tím jde v případě Bídníků o superprodukci, protože je potřeba 150 hudebníků a sboristů. Všichni jsou Íránci. Hraje se v sále luxusního teheránského hotelu Espinas Palace pro 2500 diváků.

Pársáj upravil mezinárodně proslavenou britskou verzi muzikálu. Původně Bídníky nastudoval v Paříži v roce 1980 Francouz Robert Hossein.

Buržoazní dílo?

Teheránská premiéra se konala loni 11. října a byl to úspěch. Hraje se šestkrát týdně navzdory útokům části tisku, podle nějž je to záležitost jen pro bohaté. Pársáj přiznává, že při ceně vstupenek od 500.000 do 1,85 milionu ríjálů (100 až 400 Kč) není představení přístupné komukoli. List Sázandegí o muzikálu informoval pod titulkem Bídníci pro bohaté, ultrakonzervativní list Džaván svou kritiku nazval Bídníkům vstup zakázán a poukazuje na "invazi buržoazního divadla".

Pársáj ale Bídníky považuje za mistrovské dílo, které promlouvá "ve všech epochách a bez ohledu na hranice, tedy i v dnešním Teheránu". "Je tam otázka třídního rozdělení, chudoby, společenského rozkladu, věcí, jež stále existují. Jde o vážné varování, připomínku, že existují také jiné třídy obyvatel a že je naší povinností je brát na zřetel," řekl režisér.

Hotelový sál postrádá orchestřiště, takže hudebníci hrají v mezaninu nad scénou. Většina účinkujících nemá zkušenost se zpěvem, a je to znát. Minimalistické kulisy doplňuje živé osvětlení a projekce videa. Zato kostýmy jsou velmi pracné a pestré, v případě postav pocházejících z chudého prostředí působí až přehnaně.

S ohledem na cenzuru se tančí spíš střídmě a herci se navzájem nedotýkají. Zákaz sólového ženského zpěvu se tu obchází s pomocí černě oděné ženy, která stojí stranou se zahalenou tváří a podporuje tlumeným hlasem výstup herečky na scéně.

Publikum je bez ohledu na tyto detaily více než spokojeno a herce oceňuje potleskem vestoje. Pársáj už myslí na budoucnost. Když se mu teď podařilo přivést do Íránu Broadway, chtěl by muzikálově zpracovat i domácí díla, například tvorbu perského básníka Džaláleddína Rúmího, který žil o šest století dříve než Hugo.