Prachy v prachu. Stamiliardy na reformu důchodů vyletěly komínem
Vlády v tichosti utratily stovky miliard, které byly určeny na reformu důchodů. Odnesou to ty z Husákových dětí, které spoléhají na státní penzi.
Českým důchodcům v těchto dnech přistávají na účtech nebo na poště penze. Od začátku roku 2019 se na nich objevují vyšší částky – a to jak u starobních, tak invalidních a pozůstalostních důchodů.
Peníze na výplatu získala vláda mimo jiné z Privatizačního fondu, pohrobku Fondu národního majetku, v němž se od roku 1991 shromažďovaly příjmy z prodeje státního majetku. Poté, co mu to sněmovna umožnila změnou zákona, ho kabinet Andreje Babiše a Jana Hamáčka může vyluxovat do poslední koruny. A není pochyb, že to udělá.
V Privatizačním fondu zbývalo 30 miliard korun. Byly to poslední drobty ze stovek miliard, které Fondem národního majetku, zrušeným počátkem roku 2006, protekly. Tyto peníze byly původně určeny na nápravu ekologických škod, na klíčovou infrastrukturu a na reformy zdravotnictví a důchodového systému.
Karel Zeman, bývalý manažer Fondu národního majetku, je počítal a dospěl k tomu, že stát z privatizace získal celkem 903,2 miliardy korun. Většinu z nich vydal na spotřebu a provoz státu. A více než 338 miliard na sanace bank. Píše o tom v knize Analýza privatizace a restitucí v Česku.
Výsledkem je vyjedený krám, a reforma, která by penzijní systém připravila na dobu, kdy do důchodu začne odcházet silná generace 'Husákových dětí', tedy v třicátých letech, není na dohled. Prachy, které při tom měly být použity, jsou v prachu.
Kde na to vzít a nekrást?
Ve třicátých letech výrazně vzroste poměr mezi důchodci a těmi, kdo na důchody vydělávají. Upozorňuje na to mimo jiné Národní rozpočtová rada. "Ještě je čas něco si našetřit," nabádala v ČT Eva Zamrazilová, předsedkyně rady.
Z výpočtu rozpočtové rady (zde) vyplývá, že za současného nastavení penzijního systému by státní dluh do roku 2068 vyšplhal na více než dvojnásobek ročního výkonu české ekonomiky. To je úroveň, na kterou propadlo finančně zdevastované Řecko.
zdroj: YouTube
Pokud bychom se rozhodli udržet nynější průběžný systém, v němž se ti, kteří vydělávají, vzdávají části spotřeby a platí na penzi seniorům, museli bychom se smířit s citelně nižším poměrem penzí k platům a mzdám. Anebo výrazně zvýšit odvody na sociální pojištění, a k tomu případně posunout věk odchodu do důchodu někam ke kremaci.
Řešení bylo popsáno už x-krát: Stárnoucí populaci může na penzi zajistit fondový systém, založený na individuálním a dlouhodobém kapitálovém spoření pro vlastní potřebu, z něhož se vyplácejí pravidelné doživotní penze. Zaváděla ho například Austrálie, kterou se Andrej Babiš chce inspirovat (tvrdí to třeba tady).
Jenže přechod na takový systém je nákladný. Mezi generací mladých, kteří vstupují do nového fondového systému, a generací seniorů, která je ještě v (plně) průběžném systému, vzniká 'ztracená generace'. A ta by na své důchody měla platit dvakrát – přispívat do průběžného systému na důchod rodičů a současně posílat peníze sobě do systému fondového.
Náklady lze zmírnit tím, že se oba systémy ponechají vedle sebe (ten fondový by však měl mít mnohem větší roli v současném doplňkovém penzijním spoření – třetí pilíř.)
Tak, či onak, ztracená generace by náklady neměla nést sama. Z čeho tedy reformu zaplatit?
Ministryně práce a sociálních věcí, sociální demokratka Jana Maláčová, v dokumentu z října loňského roku (popsán zde) navrhuje zvednout všem sazbu pro odvody na sociální pojištění. Nedávno k tomu přidala nápad udělat doplňkové penzijní spoření povinným. Aniž by slíbila, že ho víc podpoří státním příspěvkem a daňovými úlevami, anebo do něj přelije část odvodů ze sociálního pojištění. Je ale reálné uvažovat o dalších povinných odvodech v zemi, kde je na 800 tisíc lidí v exekuci?
Norové byli chytřejší než Češi
Před čtvrt stoletím byla odpověď na otázku, kde na reformu penzí vzít, jasná: No přece (aspoň zčásti) z Fondu národního majetku.
V roce 1992 mluvil tehdejší premiér Václav Klaus o reformě, jako by byla na spadnutí. Jenže jeho vlády a vlády další si do fondu chodily pro peníze a látaly jimi díry v rozpočtech. A tak ho postupně vyprazdňovaly.
Norové byli odpovědnější, prozíravější a chytřejší. Své příjmy z ropy se rozhodli ukládat do fondu, který je určen na financování sociálních výdajů příštích generací. Co je však veledůležité – jeho správu nesvěřili politikům, ale centrální bance, a přístup politiků k fondu přísně omezili. Vláda z něj smí čerpat pouze čtyři procenta ročně, což je odhadovaný roční výnos fondu. A tak státní fond Norům utěšeně roste. Zhodnocuje se ročně v průměru o osm procent a je v něm téměř osm bilionů norských korun. To odpovídá 21 bilionům českých korun.
Pravda, norské příjmy z ropy a české příjmy z privatizace a ze zisků státních a polostátních firem – to je jiná liga. Přesto by pár stovek miliard do základů penzijní reformy nebylo k zahození.
Zmizely však v nenávratnu. Snad tedy poučení pro příště, pro dobu, v níž se Česko stane lithiovou velmocí…
Anebo jsme nepoučitelní?
Kurzy
Finance
Kurzovní lístek: 23.11.2024 Exchange s.r.o.
EUR | 25,230 | 25,310 |
USD | 24,250 | 24,370 |